Historiografie

Jak může historiografie ospravedlnit svou existenci, respektive nabýt smyslu v soustavě věd? Historická kniha přece není výpovědí o období, o němž domněle podává svědectví, spíše je či spíš může být pramenem k době, v níž je napsána. Ale může hrát historiografie jinou úlohu než tu, kterou jí přisoudil Friedrich Nietzsche, tedy stát ve službě životu? Předně její dvojsečnost Nietzsche popsal důvodně – její škodlivost i užitek pro život. Aspekty života, kterým přisoudil monumentální, antikvární a kritickou historii, představují (ač ne přímo v jeho studii) přítomné či potenciální modality, jimiž se historie může projevit či projevuje. Ale nejde v psané historii o víc než o to být ancilla vitae?

Vyčerpává se smysl historie, a mám na mysli literárně fixovanou reflexi minulosti, onou osmózou, již tak emfaticky popsal Nietzsche? „Jen pokud historie slouží životu, chceme sloužit my jí.“ A v jakém smyslu slouží historie životu? Nejde jen o historickou vědu či o filozofii dějin, ale o daleko víc – o samu budoucnost minulosti. Jakou ale má minulost budoucnost? A může ji mít vůbec? Není to jen slovní hříčka, která nás odvádí od tématu? Jakým způsobem vůbec může mít minulost nějakou budoucnost?

Minulost je „nedisponovatelná“ ve smyslu uzavřené neovlivnitelnosti. Tím není ani v nejmenším řečeno, že by přítomnost byla jakkoli „disponovatelná“. V přítomnosti můžeme svým jednáním spoluutvářet budoucnost. Přítomnost, která je potenciální budoucností, je zároveň i budoucí minulostí. Může to však být obráceně? Může být minulost budoucností? Ostatně co by byla minulost bez vitální možnosti být ještě jinak než jako uzavřené nikdy více? Může však být něco tak bytostně uzavřeného, dějinně odeznělého něčím víc než rezervoárem následováníhodných či zavrženíhodných ideálů či antiideálů? Je vůbec minulost perspektivní, byť v jiném smyslu, než když podobně hovoříme o budoucnosti? Jestliže se přítomnost odehrává mezi daným a možným, tedy také mezi tím, co lze a co naopak nelze ovlivnit naším jednáním, jak je to v tomto ohledu s minulostí? Minulost je přece něčím, co se stalo, tedy něco, čeho průběh už nemůžeme ovlivnit, protože minulost už přece není průběhem. Čím však je? Pokud bychom brali v úvahu pouze její negativní stránku, pak bychom mohli minulost označit jako přítomnost, jejíž všechny se nám nabízející možnosti jsme nevyužili, hovoříme-li o své, individuální minulosti, ale může se to týkat i minulosti „kolektivní“. Je ovšem otázkou, zda využít všechny nabízené možnosti se nerovná jejich zmarnění. Všechny možnosti, které nám nabízí přítomnost, však nelze využít ve dvojím smyslu. Musíme mezi nimi volit, nemůžeme se chopit všech příležitostí, protože rezignace na volbu znamená nejednat, a tedy nespoluvytvářet svou budoucnost.

Obtíže s tím, jak chápat minulost, se promítají i do spletitého statutu historiografie jako vědy. Pokud byla ve vleku nacionalismů, mohla dát zaznít triumfalistickým tónům. Tento nacionální triumfalismu byl dědicem triumfalismu křesťanství. Křesťanské pojetí času jako lineárního času umožňovalo chápat minulost pouze jako předstupeň k naplnění eschatologických nadějí. Minulost byla mytizována a genealogizována. Liviovské ab urbe condita bylo převažujícím modem nejen antické, ale i středověké a ještě i raně novověké historiografie. Minulost byla chápána ve své primordialitě, byla ponořena ve své άρχή, v kanonizovaných počátcích. Minulost byla založena svými počátky.

Popsat současnou historiografii je složitější. Klíčové je, co pokládáme za prameny námi traktované minulosti a jakou zvolíme interpretační strategii. Historik podobně jako individuum zjednávající si přístup k minulosti je omezen mnoha faktory, nejen determinací „své doby“, to znamená konvencemi, stereotypy, předsudky, resentimenty, ale i omezením daným spletí situací, v nichž se pohybuje každý jedinec. Abychom se dobrali toho, čím je tvořena povaha současné dnešní historiografie, musíme o ní hovořit v plurálu. A stejně spletité budou i odpovědi na to, zda je historiografie narací minulosti, jazykovým diskursem či řadou dalších jiných možných podob.

Sepsal: PhDr. Michal Janata