Základní zákonové státní království Českého

Tři roky před dualizací rakouské monarchie vyšlo druhé vydání základních ústavních a jiných právních kodifikací, na nichž je vysledovatelný přerod římské říše národa německého v rakouské císařství a posléze přerod této téměř absolutní monarchie v konstituční. K němu se vztahuje zde otištěná takzvaná Schmerlingova ústava, respektive patent z 26. února 1861 s doplňky. Nejedná se samozřejmě ani o kritické vydání v podobě tištěné edice dokumentů, ale o ryze praktickou příručku pro tehdejší vzdělané vrstvy. Tato Schmerlingova ústava byla novelizována právě v roce 1867, kdy se říše rozpoltila na Cislajtánii a Translajtánii, jak znělo dobové označení pro předlitavskou „říšskou radu pro království a země na říšské radě zastoupené“ a zalitavské Uhry. Otištěna je tu i pragmatická sankce Karla VI., neboli „rodný list podunajské monarchie“, jak ji nazval Valentin Urfus.

V souboru „ústavních“ a jiných státoprávních dokumentů chybí první rakouská, tzv. Pillersdorfova ústava z 25. dubna 1848. Tvořila první v řadě oktrojovaných, tedy panovníkem vydaných ústav. Stejně jako následná Stadionova ústava měla jen omezenou platnost. Je zde ale zastoupen velmi důležitý říjnový diplom, jímž se monarchie vracela k začatému, avšak přerušenému konstitučnímu procesu.

Soubor dokumentů otevírá patent, daný 11. srpna 1804, jímž se Rakousko prohlašuje na císařství. Český překlad je ovšem revidován změnou titulatury rakouského císaře z roku 1836. První článek, následující po všeobecném úvodu, jímž se zdůvodňuje přijetí této dalekosáhlé státoprávní změny, upravuje pořadí císařské titulatury, přičemž si rakouský císař ponechává titul římsko-německého císaře jako jisté historické reziduum, protože ustavením rakouského císařství se oficiálně římská říše národu německého rozpadla. Třetí článek, který je důležitý z hlediska územní integrity nového či spíše staronového císařství, recipuje územní rozsah zaniklého státního útvaru. Zvláštní přihlédnutí k Uhrám ukazuje, že byla pozdější zalitavská část říše již tehdy vnímána jako odstředivý element.

Dalším dokumentem je manifest císařský, daný dne 20. října 1860. Znění tohoto manifestu demonstruje pronikavou změnu poměrů, protože celá vstupní část vyjadřuje obavy z přestálých i nadcházejících mocenských otřesů na evropském kontinentu, aniž by byl zmíněn rok 1848. František Josef se zde odvolává na svůj patent z 5. března téhož roku, jímž ustavuje rozmnoženou říšskou radu.

Manifest je jakousi preambulí císařského diplomu s totožným datem, jaké má manifest. Diplomem se uspořádávají státoprávní poměry rakouské říše. Manifest potvrzuje platnost pragmatické sankce Karla VI. z 19. dubna 1713, to znamená že, ze státoprávního hlediska recipuje pravidla dědičné dynastické posloupnosti. Manifest je odrazem změněných sociálních, politických a především právních podmínek, neboť se zde potvrzují všechna klíčová opatření josefinismu. Původce názvu josefinismus a autor důležité studie o něm (Josefinismus a jeho dějiny) Eduard Winter ho charakterizuje jako „spojení reformního katolicismu, jenž sestává z různých duchovních proudů (humanismus, reformní úsilí Muratoriho) a osvícenského státního absolutismu“. Manifest už ukazuje říši nástupců Josefa II. na císařském trůně jako změněný státoprávní útvar. Konstatování rovnosti všech poddaných před zákonem by bylo v podmínkách „osvícenského státního absolutismu“ zcela nemyslitelné. Jednotlivé body manifestu nesou z ústavně-právního hlediska klíčové znaky konstituční monarchie, jíž se po roce 1860 rakouská a o sedm let později rakousko-uherská říše vyznačuje stále více. V prvním článku manifestu se totiž zákonodárná panovníkova moc podmiňuje souhlasem sněmovních institucí (říšské rady a zemskými sněmy). Ovšemže to není Rousseauův zákonodárný zdroj volonté générale, ale stavovsky podmíněné zastoupení ve sněmech.

Ačkoli je říjnový diplom považovaný za pouze deklarativní dokument a jeho historická cena není doceněna, má stejně velkou státoprávní váhu jako než následující patent z 26. února 1861, jímž se zřizoval říšský i zemský český zákonodárný orgán, tedy říšská rada a zemský sněm českého království.

Z praktické příručky se dozvídáme na konkrétních právních dokumentech, byť nejsou zpracovány ve standardním režimu kritické edice tištěných pramenů, jak velkou státoprávní a politickou změnu prodělala habsburská říše, od „absolutního pána“, za něhož se ještě pokládá Karel VI. v pragmatické sankci, až po rozdělenou panovnickou moc říjnového diplomu i tzv. Schmerlingova ústava. Je zde tedy patrná radikální proměna distribuce moci a zejména rozdělení zákonodárné moci mezi suveréna, řečeno kategorií politické filozofie, a zastupitelské instituce, byť jsou v nich přítomné jen virilní hlasy a poslanci jednotlivých kurií, komor, měst a venkovských obcí.

Sepsal: PhDr. Michal Janata