Tiskové právo trestní a policejní

Josef Sládeček, autor celé řady prací z oblasti právní teorie i praxe, byl známý především jako první překladatel knihy Dei delitti e delle pene (O zločinech a trestech), kterou napsal právní teoretik a zakladatel moderní penologie Cesare Beccaria. S dekriminalizací některých dosavadních trestních činů i celých sfér lidské činnosti šla ruku v ruce humanizace vězeňství a obecně i humanizace trestně-právní oblasti. S tím souvisela i proměna pojetí svobody, a tedy i svoboda tisku, o níž pojednává tato kniha. V řadě ohledů je Sládeček Beccariovým žákem.

Na základě rozborů právních norem týkajících se tiskové svobody v jednotlivých zemích evropského kontinentu od 18. století vyvrací Sládeček houževnatý předsudek, že svoboda sdělování myšlenek byla poprvé vyjádřena až v Deklaraci práv občana a člověka, která byla vydána 26. srpna 1789 (v knize je mylně uvedeno září). Sládeček uvádí, že v době vydání deklarace byla tisková svoboda součástí právního řádu ve Spojeném království a že v roce 1760 povoloval svobodu tisku zákon ve Švédsku. Ve švédském případě je svoboda tisku omezena pouze v případě, že by vydáním publikace byl porušen zákon o veřejném pořádku nebo v případě zveřejnění vojenských a diplomatických písemností v režimu utajení. Nešlo jen o prvenství, ale i o to, že zatímco ve švédském případě šlo o konkrétní kodifikaci tiskové svobody a její uplatňování v právní praxi, zůstala francouzská deklarace pouhou clonou skutečného stavu, který byl přímo opačný než vyhlašované principy. A Sládeček snáší konkrétní důkazy: Již 31. července 1790 zakročuje francouzský parlament proto jednotlivým případům uplatnění deklarované svobody a navíc vydává v 21. října téhož roku dekret, jímž stanoví zvláštní zločin urážky národa – le crime de lèse-nation, což byla jakási republikánská podoba monarchického crimen laesae maiestatis, zločinu urážky majestátu. Víme ovšem, že zločin urážky majestátu měl, ovšem podle období a místa, daleko mírnější formy sankcí než drakonicky uplatňovaný le crime de lèse-nation, který byl jednou z forem revolučního teroru. Není to antikvární otázka z právních dějin, ale otázka celkového hodnocení francouzské revoluce. Jeden z nejlepších francouzských historiků Pierre Chaunu říká v jednom rozhovoru: „Jen si představte tu drzost ministra kultury Langa: „Rok 1789 znamená přechod ze tmy do světla“. Do jakého světla? Vždyť oslavujeme revoluci podvodů, zločinnosti a kriminality. Velmi zaráží, že i zbytek Evropy oslavuje dobu, kdy jsme se chovali jako agresoři ke všem sousedům, vyplenili jsme půl Evropy a způsobili smrt milionů lidi. To se má oslavovat? To je výsměch!“ Bohužel ostrá distance vůči francouzské revoluci je stále minoritní. Naopak intelektuální většina adoruje francouzskou revoluci, přestože právě ona se stala podhoubím obou totalitních režimů, komunismu a nacismu.

Z tohoto hlediska je Sládečkova kniha nesmírně cennou a faktograficky doloženou komparací právních poměrů republikánského teroru v době francouzské revoluce (komparace je ovšem dovedena až do roku 1881, kdy vyšel další tiskový zákon). Sládeček komparuje práva na svobodu projevu v ostatních evropských zemích s francouzským konstitučním prostředím. Přesto, že jazyk této knihy je obsoletní a přesto, že dnešní komparativní metoda je dnes jiná, je důležité tuto knihu číst. Nepřímo z knihy vyplývá, ač autor k takovým závěrům nedochází explicite, že za prvé svoboda není nutně synonymizovatelná s demokracií a za druhé že tou nejvyšší hodnotou, které lze ve společnosti dosáhnout, je Rechtsstaat, právní stát.

Sládeček uvádí přímo modelový příklad kombinace trestních postihů za svobodu tisku a korupce médií, tedy směs, která je typická pro všechny režimy, pro něž není právní stát tou nejvyšší hodnotou. Nemůže být názornější příklad rozporu mezi deklarovanou svobodu a skutečnou aplikací norem vyšší právní síly, než byla konstituce z 23. 6. 1793, tedy takzvaný jakobínská ústava, která zaručovala svobodu tisku, a oba dekrety ze 27. a 28. germinalu, tedy 16. a 17. dubna 1796 v nerevoluční chronologii, jež naopak stanovily tresty smrti nebo deportace pro každého, kdo by nesouhlasil s revolučním zákonodárstvím. Trestní postih za projev názorové svobody daleko překročil veškeré sankce, které vůči svým kritikům uplatňoval ancien régime. Revoluční zákonodárství pak bylo dotaženo dekretem z 19. fructidoru, tedy 5. 9. 1797, kdy byl stanoven tiskový dohled nad vydáváním veškerých periodik, a dekretem z 27. nivôse, tedy 17. ledna 1800, jímž bylo uzákoněno, že žádný časopis nesmí vycházet bez předchozího souhlasu vlády. Tento příkrý rozpor mezi zněním zákona nejvyšší právní síly a skutečnou právní a politickou praxí vedl u řady právníků a politických myslitelů té doby ke skepsi vůči deklarovaným lidským právům. K nim patřil i právník Josef Sládeček, jenž zastává názor, že „základní práva, která jsou uvedena v každé ústavní listině, mají pro skutečný život velmi pochybnou cenu, jestliže tato pravidla nedošla později svého uzákonění“ (upraveno). Sládeček měl na mysli skutečnost, že pokud nejsou lidská práva obsažená v ústavách či jejich preambulích kodifikována zároveň v normách nižší právní síly, tedy v konkrétních zákonech týkajících se jednotlivých oblastí lidského života, pak nejen že vyhlašovaná práva zůstávají pouze v deklarativní rovině, ale mohou zastírat skutečný právní stav, což byl případ nejen francouzského revolučního zákonodárství, ale rovněž všech revolučních derivátů po obou světových válkách (např. satelity bývalého Sovětského svazu).

Ačkoli Sládeček vyslovuje averzi vůči revolučnímu zákonodárství, které má za účel mobilizovat masy a přitom podřizovat právo revolučním požadavkům, přesto je nakloněn konstitučním změnám, jež byly v 19. století do jisté míry výsledkem drancování Evropy napoleonskými revolučními vojsky. Kriticky se staví proti poměrům nastoleným po Vídeňském kongresu, protože namísto svobody projevu v řadě evropských zemí nastoupila cenzura.

Sepsal: PhDr. Michal Janata