Geschichte der inductiven Wissenschaften

V první polovině 19. století začal pozvolna vznikat nový vědní obor Historie vědy. Samozřejmě by bylo možné argumentovat tím, že počátky tohoto oboru bychom mohli hledat již například u Francise Bacona s ohledem na jeho publikaci O pokroku vědění, ne-li do dob ještě starších. Nicméně dnes je za průkopníka považován William Whewell (1794-1866), který roku 1837 publikoval knihu History of the Inductive Sciences.

Whewell byl skutečně renesanční člověk – akademik, anglikánský kněz, filosof a teolog v jedné osobě, jenž po sobě zanechal práce z oboru architektury, mechaniky, mineralogie, astronomie, politické ekonomie, mezinárodního práva, atd.

Narodil se v Lancasteru coby syn tesaře. Celkem logicky by se dalo předpokládat, že bude pokračovat v otcově řemesle, ale jeho mimořádné schopnosti mu umožnily získat stipendium a vydat se na akademickou dráhu. Většinu kariéry strávil na Cambridžské Trinity College, kde to roku 1841 po doporučení premiéra Roberta Peela dotáhl až na ředitele. Stal se rovněž jedním ze zakládajících členů organizace British Science Organisation.

Jeho třísvazková kniha History of the Inductive Sciences je v podstatě popisem, kterak se různé vědecké obory vyvíjely do starověku do autorovy současnosti. Jakožto polyhistor měl Whewell pro její sepsání dobrou kvalifikaci. Svůj první svazek začíná u starořeckých filosofů. Jeho popis však zdaleka není nekritickou adorací. „Metody a způsoby filosofování používané řeckými školami zcela selhaly v jejich uplatnění fyziky. Žádný objev obecné zákonitosti, žádný výklad fenoménu neodměnil snaživost a smělost těchto dávných studentů přírodních věd. Astronomie, v níž bylo dosaženo velkého pokroku v době řeckých filosofů, získala něco díky Platónovi, jenž učil o vládě a všeobecnosti matematických pravidel.‘(1) Vysvětlování chyb v metodologii těchto antických učenců věnuje celou další kapitolu. Následně pak popisuje jednotlivé přírodní vědy, které mají v tomto období kořeny, například mechaniku a optiku. Mimořádně velký prostor věnuje astronomii, kterou rozděluje na období před a po Hipparchosovi. Poté již opouští staré Řeky a přesouvá se do středověku, jenž nazývá nehybným obdobím vědy.

Zde se nesoustředí na to, aby popisoval, jak středověcí lidé znovu nacházeli objevy dob minulých a ani na ojedinělé úspěchy, ke kterým docházelo spíše náhodně. Místo toho se zaměřuje na celkový charakter a intelektuální prostředí doby, čímž vysvětluje vědeckou stagnaci ve středověku. Poslední část prvního svazku věnuje novověké astronomii.

Na práci o historii vědy navazuje The Philosophy of the Inductive Sciences, Founded Upon Their History. Přesněji řečeno kniha o historii vědy je spíše jakýmsi základem, na kterém mohl Whewell stavět svou filosofii o vědě.

V historickém fondu NTK se nachází německé vydání knihy z roku 1840 v překladu rakouského astronoma Josepha Johanna von Littrova (1781-1840).

Poznámky:

1. WHEWELL, William. Geschichte der inductiven Wissenschaften, der Astronomie, Physik, Mechanik, Chemie, Geologie etc. von der frühesten bis zu unserer Zeit. Stuttgart : Hoffmann'sche Verlags-Buchhandlung, 1840, s. 65.