Ekonomie
Dějiny ekonomie lze začít fyziokraty nebo merkantilisty, Adamem Smithem nebo ještě pozdějším periodizačním předělem, ale vždy to bude za cenu násilí. Vždy se bude vnucovat otázka, proč nezačít starší obdobím a v případě relevantních osobností, proč začínat Adamem Smithem, když stejně dobře lze začít Davidem Ricardem nebo dokonce až Johnem Stuartem Millem. Nebude od věci tedy začít tak trochu provokací. Zrod ekonomie se datuje rokem 1871, tedy rokem marginalistické revoluce.
Když triumvirát marginalistů – William Stanley Jevons, Carl Menger a Léon Walras – vydal svá zásadní díla, v nichž se objevila teorie mezní hodnoty, čímž byl Smithův paradox hodnoty vody a diamantu sesazen z piedestalu ekonomické vědy, nastala skutečně pronikavá změna ekonomického paradigmatu. Oproti klasické ekonomii s jejím akcentem na nabídkovou stranu trhu a teorii nákladů preferovali marginalisté poptávkovou stranu trhu. Zatímco klasičtí ekonomové byli fascinováni akumulací kapitálu, marginalisté zaměřili pozornost na alokaci vždy omezených druhů. Hrdinou klasické ekonomické narace byl kapitalista, kdežto hrdiny marginalistického scénáře byli a jsou spotřebitelé jako základní hybná síla trhu. Ostatně byli to marginalisté, kdo otevřeli dokořán dveře matematizaci a analýze a učinili tak z ekonomie vědu v dnešním smyslu.
Hovoříme-li o ekonomii, nesmíme ztrácet ze zřetele vtipnou průpověď Wilhelma Röpkeho, že dobrý ekonom musí být víc než jen ekonom. Vrátíme-li se přece jen k fyziokratům, tak jestliže chceme pochopit Quesnayovu Ekonomickou tabulku, pak je dobré si uvědomit její souvislosti s jiným dílem a objevem, s objevem Williama Harveye na poli fyziologie, když popsal v Exercitatio de motu cordis et sanguinis (1628) systolicko-diastolický pohyb srdce a krvi dal v těle obíhat v neustálém koloběhu přečerpávání. Quesnay svou Ekonomickou tabulkou prohloubil, pokud ji přímo nenastolil, ekonomickou analýzu, ale především ukázal ekonomii jako dynamický proces, podobně jako Harvey učinil dynamickou fyziologii živého organismu.
Na druhou stranu je však nutné obezřetně zacházet s termíny, které se omletím ve vzdělávacím mlýnu významově rozostřily. Například termín fyziokratismus je zatížen výkladovou jednostranností a školskými zjednodušeními. Tento pojem sice použil Pierre Samuel DuPont de Nemours v roce 1767 ve smyslu moc přírody, ale vystihuje pouze jednu stránku tohoto učení. Zrod fyziokratismu provází několik paradoxů, z nichž ten nejzjevnější je, že doktrína, která tak krajním způsobem privileguje zemědělství, se objevuje v době vzmachu manufaktur, respektive příchodu industriální éry, neboť v době jen o málo pozdější, zhruba v 80. letech 18. století se pára stala novou „energií“, která hluboce proměnila dosavadní způsob produkce i organizace výroby. Dalším paradoxem je, že jedním ze zdrojů fyziokratismu byl vlastně naprosto odlišný merkantilismus. Zárodky fyziokratismu zrodil merkantilismus. Proto když ostře oddělujeme oba směry od sebe, jak se to děje ve výuce na všech stupních vzdělávací soustavy, dochází k neporozumění věci. Ekonomie není složitá jen ve své matematické a analytické složce, ale také v kontextu, do něhož ji musíme vždy zasazovat.
Zůstaneme-li u zvoleného příkladu, pak si musíme být vědomi, že fyziokratismus obecně souvisel s přirozenoprávní tradicí. Proti pozitivněprávnímu merkantilismu, který legitimuje zásahy vlády či panovníka do ekonomických vztahů, a který byl vázán na národní ekonomiky, byl ekonomickým nacionalismem, se fyziokratismus zabýval mezinárodním obchodem v duchu přirozenoprávních teorií Huga Grotia, který se pokusil ustavit ius gentium, mezinárodní právo, jež by regulovalo vztahy jednotlivých národů tak, aby to bylo výhodné pro všechny. Právě opuštění merkantilistické představy, že úspěch jednoho je nutně založen na neúspěchu druhého, mělo vliv na zahraničněobchodní orientaci fyziokratismu. Ekonomie se tedy neomezuje jen na konvenčně stanovená témata, nastolovaná akademickou obcí, ale otevírá se – nebo by se měla otevírat – i širším společenským a obecně lidským tématům.
Sepsal: PhDr. Michal Janata
