Geld und Geldverkehr

Jedna z lákavých kondicionálních her spočívá v otázce, čím by bylo ekonomické dílo Williama Jevonse, jednoho z marginalistických triumvirů, kdyby nebylo originální kniha Wilhelma Gossena Entwicklung der Gesetze des menschlichen Verkehers (1854). Gossen zde zformuloval teorii mezní užitečnosti, kterou rozpracoval Jevons. Gossenovy zákony jsou založeny na popisu chování spotřebitele (mezní užitečnost zboží klesá s jeho rostoucí spotřebou, spotřebitel maximalizuje uspokojení ze svého důchodu, když je rozdělí mezi různé komodity tak, aby uspokojení z poslední jednotky důchodu bylo stejné, a každá dodatečná jednotka práce přechází v negativní užitečnost). Lidé jako Gossen či von Thünen patřili k těm objevitelům, jejichž originalita a přínos zůstaly nepovšimnuty až do doby, než se jejich podnětů chopili jiní. Z triády nadání, píle a štěstí jim prostě chybělo to poslední, a tak je naivní tvrzení o tom, že každé nadání se jednou prosadí, nejen hloupé, ale také hluboce nepravdivé. V každém oboru lidské činnosti najdeme takové Gosseny, nadané jedince, kteří tvořili v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ovšem paradoxně ani Jevons, který svůj velký dluh Gossenovi nijak nezapíral, neměl to štěstí, aby dotáhl svou marginalistickou teorii do ucelené podoby, neboť se utopil. Přesto měl na rozdíl od Gossena štěstí, že jeho nejznámější kniha Theory of Political Economics, která vyšla v „marginalistickém“ roce 1871, ovlivnila celou příští generaci ekonomů a určila styl ekonomie jako vědy požadavkem a aplikací matematiky. Jevons chápal ekonomii jako „calculus of pleasure and pain“, tedy jako matematiku vyhledávání požitků a stranění se utrpení. Centrem Jevonsovy nedopracované marginalistické teorie byla teorie hodnoty, které pramení z rozhodování spotřebitele mezi utilities, tedy prospěšnými věcmi a jinými statky, a mezi disutilities, tedy statky, které lze chápat jako překážky k utilities. Refrén dějin klasické ekonomie, tedy paradox hodnoty, vyřešil Jevons tím, že vodě, která má malou směnnou hodnotu, přisoudil malou mezní užitečnost a diamantu pochopitelně opak. Jevonsův kritik Alfred Marshall pak jeho kauzální řetězec zkrátil a přidal naopak náklady, které podle něj Jevons nevzal v úvahu. Jevons jako Ricardův a hlavně Millův kritik ovšem mohl těžko připustit, že hodnotu komodit určují náklady. Podobně originálně řešil Jevons teorii směny tím, že vyšel z její extrémní a zcela netypické podoby, z izolované směny, tedy směny mezi dvěma jedinci. Tím ovšem dal nevědomky zbraň do ruky Francisu Edgeworthovi, který pomocí indiferenčních křivek (jejich první použití) prokázal, že Jevonsova teorie směny neplatí vždy přinejmenším právě v případě izolované směny. Jevons se ale náklady zabýval. Kladl si otázku nákladů práce, kterou považoval za disutility, tedy negativní užitečnost. Pro rozhodování člověka, zda podstoupí či nepodstoupí námahu v podobě práce, hraje rozhodující roli mezní újma z práce. Člověk se rozhoduje, zda mezní újma z práce nepřevyšuje mezní užitečnost mzdy, respektive když se obě rovnají, což je ovšem obdoba Gossenova zákona. Jevonsovi se vytýká, že jeho teorie hodnoty, směny a mzdy jsou nekompletní a že zanedbal poptávkovou stránku teorie mzdy. V každém případě hrálo Jevonsovo dílo minimálně do vydání Marshallových Principles of Economics (1890) velkou roli.

Jevonsova práce Money and the mechanism of exchange (1875) která vyšla v německém překladu o rok později, patří mezi jeho popularizační a populární díla. Jeho dobová polemika s filozofem Herbertem Spencerem, který prosazoval volnou ražbu mincí, jej vedla k velmi paradoxnímu názoru na peníze, tedy peníze v podobě, v jaké se tehdy emitovaly, tedy ve formě mincí. Peníze jsou podle Jevonse nejméně vhodným prostředkem směny. Tuto větu je však třeba chápat přesně v polemickém kontextu, v němž byla vyřčena, pak nám nebude připadat nesmyslná. Právě pro pochopení monetární reality ostrovní i kontinentální Evropy je Jevonsovo „vedlejší“ dílo nejen zajímavým dokumentem, ale i dokladem jeho skvělého stylu a bystrého uvažování.

Sepsal: PhDr. Michal Janata