Architektura

V historickém fondu NTK najdeme zlomové práce z reflexe toho, co je to architektura. Jsou zde zastoupeni klasici (Vitruvius, Alberti, Palladio, Vignola, Semper, Sitte) i další autoři. Prakticky jedinými původně českými kritiky architektury, kteří mají evropský rozměr, jsou Dalibor Veselý, Jan Tabor a Jan Turnovský. Turnovský byl autorem mnoha pozoruhodných patentů, z nichž jeden je v tomto kontextu třeba připomenout. Předložil vídeňskému úřadu patent na úsporné balení těstovin. Spočíval v tom, že do dutých makaronů vložil plné špagety. Toto zdánlivě dadaistické gesto je ve skutečnosti jedním z důležitých architektonických úkolů a říká nám mnoho o tom, co je architektura. Můžeme ho dokonce následovně přeformulovat: Abychom ušetřili místo, jež nám zabírají skříně, a zároveň získali úložný prostor, musíme se rozhodnout, kterou z rozporných vlastností skříně potlačíme. Jinými slovy buďto budeme skříň chápat jako makaron, a tedy ji pojmeme jako „jímku“ na uskladnitelné předměty, anebo jako špagetu, a tím pádem musíme v bytě najít prostor, kam ji uložíme. Ještě konkrétněji řečeno, zapustíme-li skříň do zdi, je to skříň-makaron, dopustíme-li, aby nám okupovala kus místnosti, je to špageta a v tom případě musíme o to víc využít její úložní prostory. Jenže tím jsme paradox skříně nesprovodili ze světa, ale máme na krku další. Vestavěnou skříní jsme vyřešili problém zdánlivě, protože jsme se nezbavili dilematu úložního prostoru, který sám úložní prostor potřebuje. Samozřejmě z praktického hlediska je snesitelnější, když tím úložním prostorem je zeď, ale lze vůbec vyrobit skříň, která by nepotřebovala další „skříň“?

Na příkladu děl Vitruvia, Albertiho, Palladia, Vignoly a dalších tedy můžeme exponovat podobná témata, jejichž prostřednictvím se můžeme dobrat odpovědí na to, co je architektura. Literatura o architektuře před nás nestaví jen obskurní otázky jako paradox skříně, který je aluzí na Diderotův herecký paradox. Abychom se jimi vůbec mohli zabývat, musíme si položit otázku, kterou si na půdě estetiky kdysi a v jiné souvislosti položil Benedetto Croce, totiž zda lze přiřknout architektuře jazyk. Existuje-li něco jako architektonický jazyk, pak je teorie architektury metajazykem.

Vezmeme-li si v potaz zásadní autory z historického fondu NTK, pak můžeme za cenu extrémního zjednodušení dojít k následující dichotomii. Na jedné straně autoři jako například Vitruvius „jen“ neinterpretativně konzervují určitý soubor znalostí, které jsou předávány dalším a dalším adresátům v petrifikované podobě, je to spíš opakující se pohyb algoritmu než pohyb neustálého přetváření. Na druhé straně, abychom zůstali u historického příkladu, existují autoři jako Alberti, kterým jde o rekonstrukci toho, jak se z progètto stane edificio (stavba). Mimo tuto dichotomii stojí autor jako Turnovský, který exponuje detektivní drama, v němž hlavní roli hraje výčnělek či výstupek zdi ve vile sestry Ludwiga Wittgensteina, načež ho Turnovský na konci díla nechá tajuplně zmizet, respektive zpochybní, ne-li popře jeho existenci. Jan Turnovský rovněž patentoval pro jednoho rakouského tabákového výrobce cigarety různých délek v jedné krabičce. Zdůvodňoval to takto: Ty krátké jsou určeny pro situace, když na refýž míří tramvaj a kuřák ji v dálce vidí. Přece neodhodí tak dlouhý nedopalek, když může v klidu vykouřit krátký. Ty dlouhé jsou určené pro chvíle, když je třeba dopravní zácpa a tramvaj v nedohlednu. Rakouský výrobce tabákových produktů byl patentem nadšen do chvíle, než mu došlo, že z ekonomického hlediska je to nesmysl. Tím lépe, když kuřák odhodí dlouhého špačka! I tento další z velmi dlouhé řady vynálezů Jana Turnovského nám připomínají, že otázky architektury se dají řešit i ve zdánlivě zcela odlehlých oblastech.

Sepsal: PhDr. Michal Janata