De Architectura

Kniha nejvýznamnějšího francouzského architekta 16. století je jako mnoho podobných knih vzorníkem staveb a architektonických prvků a zároveň pojednáním o architektuře. Kromě typologicky důležitých příkladů jsou instruktivní způsoby zobrazení popisovaných budov: facies (fasáda), ichnographia (půdorys), orthographia (nárys), scaenographia (prostorový pohled). Pojmy ichnographia, orthographia a scaenographia zařadil Vitruvius ve svém díle De architektura libri decem mezi hlavní složky stavitelství. „Půdorys je v malém měřítku s použitím kružítka a pravítka provedený nákres, z něhož lze poznat plošné vymezení stavby na staveništi.“ Vitruviovu definici „plošné vymezení stavby“ můžeme definičně přijmout i v současnosti. „Nárys je vertikální obraz průčelí a zmenšené zobrazení tvaru budoucího díla, nakreslené podle jeho poměrů.“ – „Prostorový (perspektivní) pohled je nástin průčelí a ustupujících boků, ve kterých linie směřují ke (společnému) středu naznačenému kružítkem.“

Vitruvius naznačil strukturu výkladu, jímž se všechna pozdější pojednání architektury ubírala. Srovnáním obou stejnojmenných děl můžeme poměrně snadno dojít k závěru, že Vitruviovo pojednání je daleko podrobnější a hlavně oborově mnohostrannější než dílo DuCerceaua. Např. v páté knize, v podkapitole o divadle a v souvislosti s akustikou staveb se Vitruvius zabývá harmonickými, chromatickými a diatonickými stupnicemi. Spis De architektura od Cerceaua je daleko utilitárnější.

V první knize se Cerceau zabývá kromě typů fasád a půdorysných řešení také vnitřními dispozicemi staveb a jejich funkčním rozvržením a hlavními typy obytných staveb jako cubiculum (ložnice), culina (kuchyně), hypocaustum (parní lázeň), aula (síň), ambulatio (chodba), equile (konírna), porticus (sloupoví), cella (komora).

Ve druhé knize se Cerceau zabývá jednotlivými architektonickými prvky jako krby, portály, supraporty či specifickou architektonickou typologií, jako jsou funerální stavby nebo kašny.

Kniha je psána latinsky, na rozdíl od tvrzení Hanno-Waltera Krufta v knize Geschichte der Architekturtheorie. Von der Antike bis zur Gegenwart, že je psána francouzsky. Je patrné, že jako v řadě dalších doložitelných případů neměl tento řádný profesor dějin umění na univerzitě v Augsburgu vůbec v ruce originál, který zdánlivě popisuje, takže jsou tyto přeceněné dějiny pouhou kompilací z dosavadní literatury.

Sepsal: PhDr. Michal Janata