Urbanismus
Zrod urbanismu jako teoretické reflexe později institucionalizované v samostatnou disciplínu obsahoval v sobě neblahé dědictví francouzského absolutismu, jež spočívalo v představě, že je možné sídla stavět more geometrico bez účasti těch, kdo v nich mají bydlet či dokonce bydlí. Naštěstí toto zatížení despotismem a nerespektováním jedinečných prostorových vztahů nebylo jedinou stránkou, jíž se vyčerpávala mladá disciplína. Právě Sitteho příklad ukazuje, nakolik obsahoval tento čerstvý obor empatie pro to, co jako dědictví mělo přejít do rukou těch, kteří města nechtěli jen konzervovat nebo vytvářet na „zelené louce“, ale těch, kteří město chápali jako složitý a hlavně živý organismus, s nímž je nutno zacházet nejen šetrně, ale i tvořivě. Sittemu v tomto směru patří naprosté prvenství v 19. století.
K velkým teoretikům urbanismu patřil Ildefonso Cerdà y Sunyer, jenž svou „generální teorií urbanizace“ (Teoría general de la urbanización) vytvořil koncept „fungování lidské společnosti ve velkých městských centrech“. Jeho definice urbanismu patří ke klasickým, neboť urbanismus je podle něj „souborem principů, zásad a pravidel, které je nutno uplatnit u staveb a jejich souborů tak, aby nebyly narušeny schopnosti společenského člověka, aby byl podporován jeho rozvoj a zlepšováno jeho bytí i společenské hodnoty“. Právě tato preskriptivnost Teoría general de la urbanización se promítla nejen do pravidel utváření měst samotných, ale měla za následek, že urbanistický diskurs se do velké míry stal normativním.
K největším postavám 19. století však patřil Camillo Sitte, jehož hlavní dílo Der Städtebau nach seinen künstlerischen Grundsätzen vycházelo z kritiky vídeňské Ringstrasse a toho, čemu Sitte sám říkal „moderní systémy“. Sitte se svým pojetím města zcela vymykal z dobového urbanistického diskursu, neboť spojoval hluboký respekt k evropské tradici utváření měst a zároveň měl živý smysl pro současné potřeby města. Sitteho dílo patří k nejvýznamnějším vkladům k teorii měst, protože obě hlavní témata knihy jsou žhavě aktuální dnes a nesporně tomu tak bude i v budoucnosti. Století historismu spoluovlivnilo to, že prvním Sitteho tématem je kompozice historických měst. Druhé téma je navýsost aktuální především v současnosti, na počátku 21. století, a je jím „motivická chudost“ měst. Motivickou chudobu měst můžeme pozorovat zejména tam, kde se uplatnily temné stránky architektonické avantgardy, která hledala bod nula a měla pramalý respekt k tradici utváření měst. Třetí téma je dobové, ale v Sitteho podání nepostrádá silné teoretické podněty do budoucnosti: je jím kritika Ringstrasse. Kompoziční zásady tvorby veřejného prostoru, jež důkladně Sitte rozebírá, nejsou jen reminiscencí antického, středověkého a renesančního smyslu pro umisťování budov a soch na náměstí ani jen vyjádřením smyslu pro rafinované zaúsťování ulic, ale jsou i kritikou současného utváření měst.
Hlavním terčem Sitteho kritiky je dobová bloková zástavba, jež se zcela paradoxně ocitne pod kritickou palbou architektonické avantgardy o téměř půlstoletí později ze zcela jiných důvodů. Dalo by se říci, že urbanismus celého 19. století byl protiváhou Sitteho zásad. A v tom smyslu je třeba zdůraznit, že pokud bychom analyzovali převážnou většinu evropských měst, jak se utvářela v 19. století, museli bychom dojít ke zjištění, že byla komponována jako otevřená protiváha Sitteho zásad. Nároky Camilla Sitteho byly náročné a nebylo v moci sebeosvícenějších městských správ je naplnit už proto, že do hry vždy vstupují sociální, ekonomické a politické síly, jimž nelze účinně čelit. V tomto smyslu můžeme hovořit o velkém paradoxu: V okamžiku zrodu teoretické reflexe o tvorbě měst, za jejíhož zakladatele můžeme právem Sitteho pokládat, se ukazuje propast mezi teorií a praxí tvorby měst samotných. Není to však jen důsledek výjimečnosti postavení Sitteho mezi soudobými urbanisty, ale je to důsledek skutečnosti, že města se utvářela oproti minulosti daleko více pod tlakem ekonomických sil. Přesto pomohl zrod urbanistické reflexe k vývoji participace obyvatel na tvorbě životního prostředí v širším slova smyslu, to znamená, že územní a regulační plány se od 19. století stávají prostředkem demokratického rozhodování o směru utváření sídel.
Vedle Sitteho patřil k předním evropským urbanistům i Otto Wagner, který na rozdíl od Sitteho zavrhoval historismus ve jménu Neustil: „Tento nový styl, moderna, reprezentuje nás a naši dobu, a představuje výraznou změnu dosavadního vnímání. Je třeba zcela zřetelně vyjádřit téměř úplný úpadek romantismu a naopak nadvládu zcela všechno si uzurpující účelnosti, podrobující si všechna naše díla.“ Téměř úplný úpadek romantismu bychom mohli chápat jako latentní vymezení se Wagnera proti Sittemu, neboť ten by jistě favorizoval před moderní účelností umělecký účinek a kompoziční kvality města. Podle Krufta zaujímá Wagner postavení mezi Gottfriedem Semperem a Le Corbusierem. Nejen architekturu, ale i města chápal Wagner jako „výraz moderního života“. Historizující budovy byly pro Wagnera Wahnsinngebäude, přihlašoval se k velkoměstu, nájemnímu domu, ke spekulaci. Jeho General-Regulierungsplan Vídně z roku 1893 a jeho studie Die Grossstadt z roku 1911 tvoří předstupeň urbanismu Le Corbusiera a patří tedy svým způsobem do urbanismu 19. i 20. století.
Zrod urbanismu jako teoretické reflexe souvisel s pronikavou změnou v prostorové, sociální, ekonomické a kulturní skladbě měst. Teorie tak byla úzce spojena s pronikavými změnami sídelních struktur.
Sepsal: PhDr. Michal Janata
