Garden Cities in Theory and Practice

Průmyslová revoluce v Anglii přinesla mnoho geodemografických změn. Lidé se za prací stěhovali z venkova do špatně větraných domů v přelidněných městských slumech plných smogu a toxických odpadů. Toto prostředí rozhodně neposkytovalo kvalitní životní podmínky. Proto také v 19. století vznikl fenomén idealizace venkova, odkud mnozí dělníci původně vzešli. Odtud už byl jen krůček k částečně utopickému projektu konce 19. století – zahradnímu městu, které by harmonicky skloubilo město s přírodou. U zrodu této myšlenky stál v roce 1898 sir Ebenezer Howard (1850–1928), autor publikace Garden Cities of To-morrow a zakladatel hnutí, z jehož popudu také roku 1903 vzniklo první anglické zahradní město Lechworth v Hetfordshiru.

V Howardových stopách šel autor dvoudílné knihy Garden Cities in Theory and Practice inženýr A. R. Sennett. Svou nespokojenost se stávajícím urbanizovaným prostředím popisuje hned v úvodu květnatým jazykem: „Pro nádeníky v našich mlhou poskvrněných úlech průmyslu, špinavých a blátem potřísněných, tlačící se v polotemnotě, tápající napůl udušeni od výparů síry, zatímco se po kotníky brodí v mrznoucím blátě deprimovaní a sklíčení. A za tímto šerým pásem leží venkov ve své panenské nezkaženosti, řízný osvěžující vzduch ve své krystalické čistotě, jasné slunce, jež je jim odepřeno. […] Jak opouštíme přírodu kvůli městům umělosti, opouštíme i klid, štěstí a integritu kvůli shonu, nepokoji a pokrytectví.“ (1)

Autorova vize zahradního města, vycházející z Howarda, byla na první pohled relativně prostá. Města měla mít pouze omezenou rozlohu, dopředu důkladně naplánovanou. Musela by být ekonomicky soběstačná a řízená občany, kteří by zde měli své ekonomické zájmy. Města by nebyla přelidněná a také by odpadal problém s dopravou do práce. Každý dům by ideálně měl být obklopen zahradou. Tomuto pojetí se vzdáleně blížila zahradní předměstí, která byla propojena s Velkým Londýnem železnicí.

V druhé kapitole se obšírně zamýšlí nad podobou ideálního města. Porovnává různé části evropských velkoměst počínaje antickým Řeckem a konče ve své současnosti. V následující kapitole poměrně detailně popisuje, jak by si představoval své zahradní město. Předkládá rovněž výpočty odhadovaných nákladů a optimální hustoty obyvatelstva. Poté s sebou bere čtenáře na imaginární procházku městem. Čtvrtá kapitola se zabývá nejvhodnějšími druhy obydlí. Poslední kapitola je věnována praktickým aspektům života v zahradním městě.

Howardovy a Sennettovy vize se ve své době dočkaly jen omezené realizace, v Británii vznikla jen tři zahradní města. Kromě výše zmíněného Lechworthu jimi byly Welvyn (1920), rovněž v Hetfordshiru, a Rosyth (1915) ve Skotsku. Slumy přetrvaly ještě desetiletí a zbořeny byly až po druhé světové válce. To neznamená, že by idea zahradních měst upadla v zapomnění. Mnoho meziválečných a hlavně poválečných urbanistických plánů se jimi nechalo inspirovat. Nejvíce byl vliv zahradních měst patrný v novostavbách kolem historických center měst, jež poskytly domov lidem z výše zmíněných slumů a z oblastí zničených bombardováním. Říkalo se jim „Nová města.“

Oba dva díly mají pevnou vazbu formátu A5. Text je doprovázen četnými černobílými ilustracemi a fotografiemi. Knihu si můžete přečíst v digitální podobě.

1. SENNET, A. R. Garden Cities in Theory and Practice. Vol. I. London: Bemrose and Sons, 1905, s. 2.