Geografie

Dějiny geografie lze psát mnoha způsoby podle toho, jaký ji připíšeme vědecký rodokmen. Pokud bychom nepřenášeli ahistoricky současná vědecká měřítka na díla minulosti, můžeme považovat za počátek Strabónovo dílo Geógrafika. Strabón kombinoval autopsii, svědectví jiných a z literárních pramenů privilegoval především oba Homérovy eposy Ílias a Odysseia. Homérovo dílo bylo ještě v Strabónově době (cca 64/63 – 21 př. n. l.) závazným interpretačním kánonem, homérský svět měl svou vlastní, tehdy nezpochybňovanou realitu, takže topografie dějů obou eposů ohraničovala tehdejší popisovaný svět. Připisujeme-li Strabónovi „malou vědeckost“, jako to učinil svého času překladatel antické literatury Václav Bahník, prokazujeme tím zásadní neznalost historicity toho, čemu říkáme věda. Jestliže tímto způsobem hodnotíme díla minulosti, např. antiky, nereflektovaně se opíráme o Momiglianovo známé dictum, že celá (nejen) historická věda „je založena na rozlišování mezi autentickými prameny a prameny z druhé ruky“. Toto rozlišení je však naprosto cizí vědě před nástupem historismu v 19. století. Ostatně samo rozlišení mezi prameny a sekundární a terciární literaturou bylo zpochybněno lingvistickým obratem a vůbec historiografickou postmodernou.

Geografie se vědou v novověkém smyslu stává ve chvíli, kdy se dělí na samostatné podobory. Zoogeografie Alfreda Wallace Russela nebo areálová fytogeografie jsou příkladem fúzí geografie s jinými přírodovědnými disciplinami. Geografie v původním smyslu, která je ovšem svázána s archeologií, se pak pěstuje už jenom jako topografie antických měst. Velkou řadu děl tohoto druhu zahajuje kniha Topography of Athens (1821), kterou napsal William Martin Leake a aktuálním příspěvkem je monografie Troia od Manfreda Osmana Korfmanna, posledního archeologického následníka Heinricha Schliemanna.

Sepsal: PhDr. Michal Janata