Optika

Optika jako obor fyziky má dlouhou tradici. Jednou z nejdůležitějších knih v jejich počátcích je Alhazenova kniha o optice, v latinském překladu Opticae Thesaurus Alhazeni Arabis libri septem. Je prvořadým vědeckým dílem podobně jako Newtonova Principia. Není ani tak důležité, že Alhazen v této knize popsal správněji než jeho předchůdci anatomii a fyziologii oka, důležitější je jeho přínos v metodě, takže ho matematik a historik matematiky Rolf-Rüdiger Thiele nazval zakladatelem experimentální fyziky. Právě latinský překlad Alhazenovy Optiky z 1572 vydaný německým matematikem Friedrichem Risnerem ovlivnil Keplera, Huyghense, Descartesa a další. Ve srovnání s Descartesovým dílem Dioptrica není Alhazenova Optika tak vědecky převratná, ale její přínos tkví v upevnění již opuštěné tradice zakotvení věcí v jejich smyslově ověřitelné podobě, podobně jako je tomu u Aristotela. Součástí tohoto vědecky důsažného vydání Alhazenovy práce je i deset knih o optice jiného důležitého badatele v optice Erazma Ciolka Witela pod názvem Item Vitellonis Thuringopoloni libri X neboli Taktéž toruňského Vitelia deset knih. Spojením Alhazenova a Witelova díla do jednoho svazku Friedrichem Risnerem vzniklo jedno z nejdůsažnějších vědeckých děl své doby, jež ovlivnilo podobu novověké vědy.

Proč je optika tak důležitým oborem nejen pro rozvoj sebe samé, ale i pro nejpraktičtější polohy lidského života a pro ty dokonce zejména? Odpověď, jednu z řady dalších, můžeme najít v Descartesově La dioptrique, kterou záslužně přeložil nedávno zesnulý matematik Jiří Fiala (přeložil velkou řadu dalších děl z filozofie a jeho překladatelský odkaz je velmi významný): „Celý běh našeho života závisí na našich smyslech, z nichž zrak je smyslem nejuniverzálnějším a nejvznešenějším, a není pochyb, že vynálezy sloužící k jeho posílení jdou ze všech nejužitečnější.“ Tuto univerzálnost zraku, která přichází ke slovu s novověkem, pokud chceme tuto vágně členící periodizaci použít, zažíváme ve všech důsledcích právě dnes v podobě hegemonie vizuální kultury, která postupně vytlačuje, což je znepokojivé, smysl a základní potřebu pojmového osvojování si světa. Cum grano salis můžeme o Descartesovi hovořit také jako o otci této vizuální kultury, zcela paradoxně, protože právě karteziánství otevírá v říši pojmů zcela nové obzory. Dioptrika je totiž jedním ze tří spisů, jež tvoří součást Descartesovy Rozpravy o metodě (další jsou Geometrie a Meteora), knihy, která vytyčila nové trasy nejen ve filozofii, ale především ve vědě. Teprve v této chvíli, kdy se dioptrika (vedle dioptriky existuje katoptrika, jež je naukou o odrazu světla) se stává součástí rozpravy o nově stanovených cestách vědeckého poznání, se optika jako taková vědou v novověkém smyslu slova. V této souvislosti je třeba připomenout studii Jiřího Fialy Descartes a zákon lomu světla, která je součástí Fialova překladu v dvojjazyčném vydání (francouzsko-českém) Dioptriky.

Sepsal: PhDr. Michal Janata