Die auf lauter Erfahrungen gegründete Farben-Optick

Německý překlad díla francouzského matematika a přírodovědce Louise Castela Optique des couleurs (1740) patří k souboru důležitých teoretických spisů o barvě. Není to jen speciální odvětví optiky, ale součást modelu přírody, který má svůj původ v některých Aristotelových spisech, jak ostatně ve své Farbenlehre zmiňuje Johann Wolfgang Goethe. Castel odvíjí svou teorii barev z kritiky Newtonova pojetí barev a tvrdí, že rozklad bílého světla na spektrální části je pouze speciálním případem, který nelze zevšeobecňovat, jinými slovy, že Newtonovy výtěžky jeho optického zkoumání mají jen omezenou platnost. Castelovu argumentaci později převzal i Goethe (jeho Farbenlehre najdeme v kritickém komentovaném vydání Goethových přírodovědných spisů, tzv. Leopoldina Ausgabe).

Castelův spis o optice neměl jen zásadní význam pro teorii barev, která sehrála důležitou roli jak ve vědě, tak ve výtvarném umění. Svým návrhem barevného klavíru položil rovněž základy k barevné hudbě, která vycházela ze synestézie smyslů, sluchu a zraku. Britský malíř Alexander Wallace Rimington vynalezl v roce 1893 světelné varhany a odtud vede cesta ke slavné synestetické symfonii Alexandra Nikolajeviče Skrjabina Prometheus (premiéra New York, 1915). Barevná hudba je daleko širší oblast než mikrointervalový odkaz Aloise Háby, jehož novátorství zdaleka nenalezlo takový ohlas. Barevné slyšení nalezlo svůj teoretický výraz v díle Louise Favre La musique des couleurs et les musiques de l´avenir (1900). Favreův barevný klavír byl na jedné straně podobný Castelovu, na druhé straně spektrofonu Zdeňka Pešánka, na který hrál další průkopník, skladatel a klavírista Erwin Schulhoff.

Castelovo dílo dokládá opak toho, co bychom mohli nazvat ztrátou celistvosti, kterou prožíváme v současnosti. Talent člověka, ať už vědecký či umělecký, ale nejlépe obojí, nelze redukovat jenom na jeden arbitrárně stanovený obor. Ještě v 18. století se věda pěstovala jako vědění, které se vztahovalo k celku toho, v čem a z čeho žije člověk. Všestrannost se považovala za sine qua non vědecké práce v příkrém protikladu k současnému stylu vědy, který se vyznačuje radikálním redukcionismem. Ten sice přináší v některých oborech překvapivě tvořivé výsledky, ale vcelku vede k vyprázdnění vědy, pokud ji chápeme jako způsob porozumění světu. A všestrannost je zatlačována jako společensky nežádoucí spolu s jejími „nositeli“ na okraj.

Sepsal: PhDr. Michal Janata