Dělostřelectvo

Na konci 13. století byl na evropský kontinent importován střelný prach, který obohatil evropská bojiště o palné zbraně. Jejich přesnost byla však velice neuspokojivá, o účinném dostřelu nemluvě, a používaly se hlavně proto, že hluk, který způsobovaly, dobře plašil koně a nepřátelské vojáky. Při obléhání se pozvolna začala uplatňovat děla, ačkoliv stále ještě nedosahovala účinků starých dobrých katapultů. Postupně si našla cestu i do bitev (například v husitských válkách nebo během stoleté války), ale na jejich chod zatím příliš velký vliv mít nemohla. 

Určité změny přineslo až 16. století. Pomalu, ale jistě, docházelo k unifikaci ráží. Pozitivní vliv měla čím dál tím větší kvalita střelného prachu. Těžké bombardy nahrazovala lehčí děla, která bylo možné snáze přesouvat. Zajímavé je, že dělům sice veleli vojáci, ale o jejich přepravu se stále starali najímaní civilisté s poněkud laickým přístupem a obsluhu zajišťovali přímo jejich výrobci, kteří se často starali více o to, jak uchránit svou zbraň, než o vítězství v bitvě. Mušketýři vyčlenění na jejich ochranu tak mj. měli bránit obsluze děl prchnout z boje. Aby toho nebylo málo, na významu nabývala pěchota s ručními palnými zbraněmi.

Čas dělostřelectva však měl teprve přijít. Postupně začínala být samostatnou kategorií zbraní, vojensky organizovanou a obsluhovanou specialisty. S tím šla ruku v ruce teorie dělostřelby. Počátky balistiky můžeme hledat v roce 1537, kdy italský matematik a konstruktér Niccolo Tartaglia napsal první vědeckou práci o dělostřelbě. Dělostřelec se začínal stávat specialistou, který měl být gramotný a znalý matematiky. Jeho žold byl také vyšší než u řadových vojáků.

Pořád bylo ale co zlepšovat v mobilitě děl a hlavně v taktice. K tomu došlo během následujícího století, a to především v období třicetileté války. Velkou zásluhu na tom měl švédský král a vojevůdce Gustav II. Adolf. Jeho reformy dodaly dělostřelectvu tolik potřebnou vojenskou organizaci a zformovaly je do pluků. Přepravu děl svěřil Gustav II. Adolf raději samotným vojákům. Plukovní děla se již mohla pohybovat s pěchotou. Plně si také uvědomil význam mobility, a tak ze své polní artilerie vyloučil všechna větší než dvanáctiliberní děla, která by zpomalovala postup jeho armády. Zatímco dříve na tisíc vojáků připadal jen jeden kanón, nyní jich bylo až šest. Chápal též význam soustředění palby, a tak formoval děla do silných baterií. Tyto nové postupy chtě nechtě musely napodobit i ostatní válčící strany. Není se čemu divit, když si uvědomíme, že do té doby mělo dělostřelectvo silně statický charakter. Před bitvou bylo umístěno do vybraných pozic, odkud mohlo dobře vést palbu, ale tam také celou dobu zůstalo. Mohlo tedy vést pouze palebnou přípravu na začátku bitvy, popřípadě zpomalovat postup nepřítele, ale ve chvíli kdy se vlastní vojáci ocitli v jeho palebné linii, role dělostřelců skončila. V případě, že se armáda dala na ústup, bylo jedinou možností děla zatlouct a nechat je na místě. Ovšem mnohé z těchto reforem byly po válce opět zapomenuty. V některých evropských zemích zajišťovali civilisté přepravu děl ještě na začátku francouzských revolučních válek.

Byl to až Ludvík XIV., kdo dal artilerii stálou organizaci. V roce 1671 založil dělostřelecký pluk a rovněž školu pro dělostřelce. V této době již vojáci přestávali být nájemnými žoldáky a tvořily se stálé profesionální armády.

Systém lití dělových hlavní výrazně zlepšili bratři Kellerové, Švýcaři ve francouzských službách. Jejich technologii později vytlačil dělostřelecký důstojník Jean Floret de Valliere (1667-1759). Standardizoval ráže děl (dvanácti, osmi a čtyřliberní). Jeho těžká děla se ukázala být efektivními při obléhání, méně však v bitvách. To se projevilo během válek o rakouské dědictví (1740–1748) a také během sedmileté války (1756–1763). Jeho systém proto nahradil generálporučík Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715–1789), který si ze zvýše zmíněné sedmileté války (strávené ve službách Marie Terezie) odnesl cenné zkušenosti. Ty mohl začít pozvolna uplatňovat od roku 1765, ačkoliv opravdu volnou ruku dostal teprve ve chvíli, když se stal generálním inspektorem dělostřelectva v roce 1776. Jeho děla se stala kratšími a lehčími, ovšem nikoliv na úkor přesnosti. Mimo jiné unifikoval výměnné části děl. Díky němu vstoupila Francie do napoleonských válek s možná nejlepším dělostřelectvem v Evropě. Napoleon, jenž sám začínal jako dělostřelecký důstojník, artilerii vděčil za mnohé ze svých úspěchů.

Na britských ostrovech byl průkopníkem Benjamin Robins (1707–1751), jenž roku 1742 napsal svou publikaci New Principles of Gunnery. Je to tak trochu paradox, že tento inovátor, který značně posunul vývoj zbraně kupředu, pocházel z kvakerské rodiny. Obor obohatil o prvky Newtonovy fyziky a velice propagoval drážkované hlavně. Za zmínku stojí rovněž John Müller (1699–1784) matematik německého původu a od roku 1741 ředitel královské vojenské akademie ve Woolwichi, kde se až do roku 1939 vzdělávali budoucí důstojníci artilerie a ženistů. Jeho příručka Treatise on Artillery byla roku 1779 vydána ve Philadelphii, takže se americké dělostřelectvo začalo organizovat podle vzoru svých tehdejších nepřátel a mělo svůj podíl na jejich porážce v americké válce za nezávislost (1775–1783).

K vývoji dělostřelectva přispěl i pruský král Friedrich II. Ten mnoha svých vítězství dosáhl díky perfektně vycvičené pěchotě vybudované již jeho otcem. Když však v průběhu sedmileté války řady jeho elitní infanterie stále více řídly a byly nahrazovány vojáky zverbovanými kde se dalo, bylo nutné začít se spoléhat na dělostřelectvo a vybudoval silnou hypomobilní (jízdní) artilerii. Nebyl to však jeho vynález. Její původ sahá opět ke Švédům během třicetileté války. Sám Friedrich se nechal inspirovat u svých ruských nepřátel. Jeho jízdní dělostřelectvo bylo vybaveno jen lehkými děly a houfnicemi a bylo dostatečně mobilní, aby mohlo reagovat na měnící se situaci na bojišti.

Větší část publikací o dělostřelectvu jsou staré tisky pod signaturní řadou F, knihy z 19. století jsou spíše raritou, a proto je možná zde pravý čas tento úvod uzavřít.

Zdroje:

• MANUCY, Albert. Artillery Through the Ages: a Short Illustrated History of Cannon, Emphasizing Types Used in America. Washington : U.S. Department of the Interio, 1985.
• SKALNÍK, Miroslav. Dělostřelectvo v první polovině 17. století. Brno, 2012.