The Pleasures of Life

John Lubbock (1834–1913) se narodil pod šťastnou hvězdou, protože jeho otcem byl baronet a londýnský bankéř. Byl to jeho soused Charles Darwin, který v malém Johnovi vzbudil zájem o přírodní vědy. Poté, co Lubbock vystudoval Eton, začal pracovat v otcově bance. Počátkem sedmdesátých let 19. století se začal angažovat v politice a dvakrát byl zvolen poslancem za Liberální stranu. Jako politik se snažil prosadit kromě volného trhu a jiných liberálních principů i lepší výuku vědy na základních a středních školách. Ve veřejném životě byl John Lubbock téměř renesančním člověkem, který se angažoval v mnoha bohulibých aktivitách. Ve vědách se nejvíce věnoval archeologii a biologii. Za svůj život napsal více než 25 publikací a přednesl mnohé přednášky na různá témata od volného obchodu přes přírodní vědy až po estetiku.

Do posledně jmenované kategorie by se rovněž dala zařadit publikace The Pleasures of Life. V knize, která je de facto souborem esejů, Lubbock pojednává o štěstí v životě.

Kniha je rozdělena do deseti kapitol. V první The Duty of Happiness hovoří autor o povinnosti být šťastný, kterou čtenáři nutí téměř násilím. Štěstí však nepovažuje za největší cíl člověka, protože si jej nezajistí, pokud za ním sobecky půjde. V životě může být mnoho potěšení, která nás ale nesmějí ovládnout, protože by nás velice brzy předala do rukou smutku. Člověk má být veselý téměř z povinnosti, už jen proto, aby tím přispěl ke štěstí druhých. Zároveň také dodává, že sobecká satisfakce v poddávání se melancholii a vžívání se do pocitu oběti osudu je pouhou představou. Být radostný často vyžaduje nemalou snahu, ale existuje umění, jak toho dosáhnout. K obhájení svých tezí si Lubbock často bere na pomoc klasické filosofy (ti východní ho, jak píše v úvodu, příliš nenadchli). Ukazuje rovněž případy slavných mužů, kteří šli za štěstím a neuspěli. „Antonius hledal štěstí v lásce, Brutus ve slávě, Caesar v moci. První našel hanbu, druhý zhnusení, třetí nevděk a všichni tři zkázu.“

Druhá kapitola The Happines of Duty již tak trochu zavání kolektivismem, protože se v ní opět zdůrazňuje, že člověk nemůže dosáhnout štěstí sám o sobě. „Lidé si často myslí, jak nádherné by bylo být zcela svobodný, ale Ruskin říká, že ryba má více svobody než člověk a pokud jde o mouchu, ona je černou inkarnací svobody.“

V dalších kapitolách je již autor o něco konkrétnější. V Song of Books se vysvětluje, proč je kniha nejlepší přítel člověka a celá kapitola je víceméně pojata jako chvalozpěv na knihy a knižní kulturu. Snadný přístup ke knihám považuje autor za největší privilegium života v devatenáctém století. Následně ovšem zdůrazňuje důležitost správné volby knih a dodává k tomu i bibliografii 100 titulů, které by měl každý přečíst. Dalším požehnáním v tomto světě jsou přátelé. V následující kapitole poukazuje na hodnotu času a varuje před prokrastinací. Podobně pojednává o vzdělání, vědě, bohatství, lásce, umění, poezii, hudbě, krásách přírody, práci, náboženství, aby vše uzavřel kapitolou Destiny of Man.