Estetika
Estetiku můžeme chápat na jedné straně jako vědeckou disciplinu odvozující svůj původ sice z antických kořenů, nicméně časově ohraničenou vydáním díla Aesthetica (1750) od Alexandra Gottlieba Baumgartena, na druhou stranu jí můžeme rozumět soubor smyslově uchopitelných jevů, jejichž strukturu estetika zkoumá. Wolfgang Welsch ve svém Estetickém myšlení ji chápe zároveň extenzivním a specifickým způsobem jako aisthetiku, „to znamená jako tematizaci vjemů všeho druhu, smyslových i duchovních, každodenních i sublimních, těch, které pocházejí z živého světa i uměleckých.“ Protože existuje řada dějin estetiky, nemá cenu se estetikou zabývat v chronologické posloupnosti, ani nemá smysl se zabývat estetikou jako vědou tematizující různé oblasti umění i mimoumělecký svět, neboť i zde existuje velké množství literatury. Stojí zato se však zamyslet nad konceptem Welschovy aisthetiky, protože v něm jsou obsaženy do jisté míry i dějiny i struktura estetiky jako akademicky etablované discipliny. Důvodem, proč Welsch zavádí pojem aisthetika, aby jí odlišil od estetiky, je antonymum anestetika, jíž je myšlen „stav, v němž je zrušená elementární podmínka estetického – schopnost pociťovat.“ Anestetika nemá (jen) negativní význam ve smyslu privace (zbavení, privatio, jež je ekvivalentem klíčového Aristotelova pojmu στέρησις), ale tvoří okraj, hranici aisthéze, άισθησις, tedy vnímání. Estetika je tak úzce spjatá s anestetikou. Toto vzájemné konstituování však nemá pevnou hranici, estetika přechází v anestetiku v různé míře prodyšnosti. Ale hlavně se obě podílejí na aktech vnímání.
Hranice toho, co bylo předmětem estetiky jako vědy, se vždy proměňovala a posouvala nejen v závislosti na teoriích estetiků, ale také v závislosti na vývoji dobového vkusu. Do akademického světa vstupovala estetika jako normativní, preskriptivní disciplina, aby se pak postupem času historizovala a relativizovala. Tradiční estetika se vázala na pojem krásného, ovšem, nebyla vědou o krásnu, ale jak říká Immanuel Kant v Kritice soudnosti „neexistuje věda o krásnu, nýbrž jen kritika, ani krásná věda, nýbrž jen krásné umění“. Ve své analytice estetické soudnosti přisuzuje Kant soudu vkusu bezzájmovost: „Jde-li však o to, zda je něco krásné či ne, nechceme vědět, zda nám nebo někomu na existenci věci nějak záleží nebo jen mohlo záležet, nýbrž jak ji posuzujeme v pouhém pozorování (názoru nebo reflexi).“ Toto pozorování je právě άισθησις, tedy vlastně kognitivní akt, který člověka vztahu k pozorovanému předmětu osvobozuje. Později se tento vztah k vnímanému předmětu naopak osvobozuje od Kantova teleologického chápání bezzájmovosti vkusu. To umožňuje také odpoutání se oblasti estetického od umění a rozšíření na celou říši vnímatelného.
Ve Welschově estetice dochází k dalšímu posunu. Dochází k němu na půdě estetického jako takového, které je ohraničeno a zároveň spolukonstituováno anestetickým. Welsch však ulamuje ostří své kritiky předchozích pojetí estetiky tím, že místo aby se zabýval vztahem estetického a anestetického, pouští se do společensky motivované kritiky toho, čemu říká „desenzibilace pro estetické fakty“ a dokonce chápe anestetiku nikoli jako vzájemně převoditelnou součást jednoho celku estetika – anestetika, ale jako další historické stadium společensky artikulované estetiky: „Coolness – tato nová ctnost osmdesátých let – je příznakem nové anestetiky: jde o nezúčastněnost, znecitlivění, přitom až na omamně vysoké úrovni podnětů.“ Podle Welsche estetizace probíhá jako anestetizace, ale tím se tato podnětně exponovaná dvoutvářnost degraduje v sociálně podmíněný projev estetického a autor tak rezignuje na možnost popsat fenomenologii ustavování estetické soudnosti uchopené z té nejnižší možné roviny – z roviny vjemů. Nicméně této promarněné možnosti, nově tematizovat estetiku jako oscilaci mezi estetickým a anestetickým, se lze chopit, pokud se nám nově podaří promyslet díla jako Kantovu Kritiku soudnosti či Welschovo Estetické myšlení.
Sepsal: PhDr. Michal Janata
