Parlament und Verfassung in Oesterreich

Navzdory názvu nepojednává dvoudílná kniha pouze o rakouském a rakousko-uherském „parlamentu“ a ústavách, nepopisuje tedy jen konstituční proces v letech 1848 až 1879, ale zabývá se i řadou jiných politických a ekonomických aspektů habsburské monarchie. Pokud bychom Kolmerovo objemné pojednání měli přirovnat k podobně komplexnímu dílu a podobně zvolené metodě v českém prostředí, tak bychom museli sáhnout až do o hodně pozdějšího období. Parlament a ústava je totiž podobná svým vytříbeným novinářským stylem i „volným“, tedy nehistoriografickým přístupem Budování státu Ferdinanda Peroutky. O všech aspektech rakouského a později rakousko-uherského života se dozvíme více z příslušných pramenů i syntetických historiografických prací, nicméně není bez zajímavosti nahlédnout do názorové dílny kultivovaného a prominentního novináře, jakým Gustav Kolmer (1846 – 1931) nesporně byl.

Své publicisticko-historické pojednání rozčlenil Kolmer do několika oddílů, oddělených navzájem významnými politickými a ústavními událostmi, včetně říjnového diplomu, únorového patentu a všech osmi říšských rad. Citelně však chybí ústavně-právní rozbor významných konstitučních změn už vzhledem ke složité interakci jednotlivých národních celků uvnitř říše, Kolmer se spíše věnoval okolnostem, za nichž tyto ústavní změny vznikly. Celorakouský pohled téměř vyloučil, až na několik rozptýlených zmínek a dvou samostatných krátkých kapitol, události, které jsou relevantní pro české dějiny. Jinak to však při mnohonárodnostní struktuře habsburské říše nebylo možné.

Pokud bychom měli vést věcnou kritiku proti Kolmerovu pojetí jím popsaného dějinného období, pak je nápadná již zmíněná absence ústavně-právních rozborů, z níž vyplývá zejména ignorování jednoho z nejobtížnějších úkolů, před nímž stáli habsburští panovníci a ta část politické elity, jež se podílela na zákonodárné a exekutivní moci, a tím byl problém státoprávního postavení a uspořádání jednotlivých zemí Rakouska a později Rakousko-Uherska. Pokud bychom tuto výtku vztáhli na české státoprávní snahy, pak by bylo třeba zmínit např. kabinetní list z 8. dubna 1848, který je pro státoprávní strategii vídeňských vlád typický. Je jím kolísání mezi maximální snahou vyhovět státoprávním požadavkům jednotlivých zemí a zároveň udržet všechny odstředivé tendence na uzdě, což je zcela legitimní politický požadavek. Je otázkou, zda habsburská říše skutečně odmítala federalizační snahy, jak zní historiografický stereotyp, protože je zde patrná snaha vyjít maximálně vstříc autonomistickým snahám jednotlivých národů, ačkoli na druhou snahu musela udržet územní a politickou integritu říše, což se jí dařilo až do roku 1867, kdy vytvořením rakousko-uherského dualismu nechtěně a pod tlakem nepříznivých okolností zahájila proces vlastního rozkladu.

Z hlediska absence státoprávního pohledu začíná Kolmerovo pojednání nástupem Františka Josefa II. 2. 12. 1848 na trůn, ačkoli nepochybně důsažnějším předělem, od něhož by se měl „odvíjet příběh“, bylo vstoupení v platnost dubnové Pillersdorfovy ústavy 25. dubna 1848, která teritoriálně a ústavněprávně definovala unitární rakouský stát, přestože její platnost trvala velmi krátce (do 16. 5. Téhož roku), nicméně právě ona byla výrazem snahy o zahájení konstitučního procesu. Především však byl významným předělem první rakouský ústavodárný říšský sněm 22. 7. 1848.

Tím, že Kolmer začal líčit rakouské dějiny až nástupem Františka Josefa na trůn se ovšem vyhnul jinému, výkladově možná ošemetnějšímu vstupu na explozivní půdu, a tím byla jednak otázka frankfurtského parlamentu a jednak květnových bouří ve Vídni (25. – 26. 5), které byly roznětkou pro podobné projevy nespokojenosti v dalších oblastech rakouské monarchie. Vzhledem k datu, kdy kniha vyšla, je otázkou, zda to byl projev autorova opožděného alibismu, nebo projev jeho politického přesvědčení.

Přes všechny nabízející se výhrady je Kolmerovo nehistoriografické pojednání o rakouských a rakousko-uherských dějinách zajímavým a důležitým pohledem na rakouskou a rakousko-uherskou část evropských dějin 19. století.

Sepsal: PhDr. Michal Janata