Zur Farben-Chemie

Německý analytický chemik Friedlieb Ferdinand Runge (1795–1867), který jako první popsal účinky atropinu na oční panenky (dilataci pupil) a který jako první identifikoval kofein, se mezi mnoha jinými tématy zabýval také barvením látek. Tato kniha o barvířské chemii obsahuje kromě textu, dokládajícího způsob, jak se v polovině 19. století psalo o chemii také vzorníky pro „přátele krásy“. Ty vypadají jako Rorschachovy skvrny z jeho projektivního testu, 71 let před jejich uvedením. Důvod, proč se Runge zabýval barvířskou chemií, byl nasnadě, jednak bylo Německo přední světovou velmocí na poli chemie, což sebou neslo velkou oborovou rozrůzněnost, jednak byla Rungeho doba velkou epochou různých teorií barev, z nichž nejvlivnější byla Goetheova Farbenlehre. Rovněž pojednání chemikova jmenovce Philippa Otto Rungeho, předního romantického malíře, Farbenkugel, patří mezi plejádu teoretických spisů o barvě. Rungeho (hovořím o malířském jmenovci chemika) teorie barev je zajímavá tím, že barevné spektrum převádí do sférické podoby, takže jim přidává rozměr navíc. Můžeme tedy hovořit nejen o umístění konkrétní barvy v celkovém spektru, ale také o její hloubce. Důvodů tohoto vzmachu teorií o barvě je velmi mnoho a jejich systematické zachycení by bylo samostatným tématem pro objemné vědecké pojednání. Jeden je však třeba zmínit především. Schopnost být afikováni předměty nazývá Kant v Kritice čistého rozumu smyslovost (receptivita) a protože prvotní otázkou Kantova opus magnum je otázka, zda a nakolik jsou možné syntetické soudy a priori, vyplývá pro něj z toho rovněž úkol ustavit transcendentální estetiku, tedy vědu o apriorních principech smyslovosti. To je zcela odlišný koncept od estetiky jako kritiky vkusu či vědy o kráse a Kant se také proti Baumgartenovi na jednom místě vymezuje. Jinými slovy právě Kantův požadavek vymezit čistý názor jako na zkušenosti zcela nezávislý soubor předpokladů smyslovosti vůbec (pojednáno samostatně v třetím díle kritické trilogie Kritik der Urtheilskraft) měl velký vliv na to, že se tohoto zkoumání ujaly následující generace filozofů a vědců, ačkoli se všechny teorii barev proti Kantovu požadavku nesly zcela opačným směrem, totiž vyvinuly se jako empirická zkoumání té části smyslovosti, kterou můžeme nazvat percepce barev. Tak se smyslové vnímání barev stalo součástí staronové otázky, zda jsou barvy vlastnostmi vnímaných předmětů či jsou subjektivní konstrukcí toho, co vnímáme.

Sepsal: PhDr. Michal Janata