Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech

V periodicky vydávaném sborníku nazvaném Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech pod redakcí geodeta Karla Kořistky a geologa Jana Krejčího vyšla celá řada zásadních prací z&nbs;nejrůznějších oborů. V jednom z dílů vyšla i zásadní práce botanika Ladislava Čelakovského Prodromus květeny české obsahující dvouděložné bezkorunné a srostloplátečné. Čelakovský ovšem navazoval na terminologické novátorství Preslovy generace. Lexikografické úsilí osobností jako právě Jana Svatopluka Presla a dalších představovalo prestižní podnik uvnitř obecných jazykovědných snah. Zatímco však Preslova Flora Čechica = Kwětena česká (1819) byla průkopnickou prací v oblasti české botanické terminologie, Čelakovského Posel (tedy latinsky Prodromus) již představuje ustálenou nomenklaturu a není motivovaná jazykově. Českému vědeckému názvosloví na půdorysu filozofie jazyka se věnuji v připravované knize Zrod české vědecké terminologie z ducha národní emancipace, která rovněž vychází z výsledků průzkumu historického fondu NTK stejně jako první díl „vědecké trilogie“ o filozofii a dějinách vědy, jenž by měl vyjít v brzké době v nakladatelství Malvern.

Podívejme se na některé české názvy rostlin z hlediska jejich tvorby. Velká většina českých termínů utvořených ještě v Preslově generaci jsou z filologického hlediska kalky. Nikoli však, jak by se dalo předpokládat z němčiny, ale z latiny. Příklady několika typů kalků: digitalis – náprstník, scrofularia – krtičník, linaria – lnice, pinguicula – tučnice, salsola – slanobýl, campanula – zvonec, globularia – koulenka, aster – hvězdnice a nejčistší kalk nakonec bidens – dvojzubec. Zvláštní kategorii tvoří až téměř onomatopoietické, tedy zvukomalebné kalky: salvia – šalvěj, alnus – olše, populus – topol, spinacia – špenát, morus – moruše, humulus – chmel. Někde se kalk nabízel jako v případě rostliny Dracocephalum – Dračí hlava, ale nakonec se zvolil výraz včelník. Jsme-li už u latinizovaných grécismů, pak i tady tvoří tyto česky poetizované názvy kategorii kalků: melampyrum – černýš, chimophilla – zimozelen, tragopogon – kozí brada, helianthus – slunečnice (zde se jedná pouze o hybridní kalk, protože čistým kalkem by byl v tomto případě slunokvět). Jiné latinizované grécismy vycházejí z řecké mytologie Andromeda – kyhanka, Daphne – lýkovec, ačkoli Dafné, dcera říčního boha Péneia, se proměnila nikoli v lýkovec, ale ve vavřín. Řadu názvů dnes považujeme za archaické, například beta vulgaris se už dnes nenazývá cvikla jako za Čelakovského časů, ale červená řepa, podobně blitum capitatum – žminda hlavatá se dnes nazývá merlík hlavatý. Jiné názvy se udržely pouze v obecné češtině jako v případě cichorium intybus – čekanka obecná, lidově cikorka. Naopak stálice české flóry bellis perennis – sedmikráska obecná si svůj původní obrozenecký název udržela.

Sepsal: PhDr. Michal Janata