Handbuch der botanischen Terminologie und Systemkunde

Co mohli zoologičtí a botaničtí systematikové ještě učinit po Linném? Linného díla botanické systematiky Genera plantarum (1737), Philosophia botanica (1751) a Species plantarum (1753) založila binomickou nomenklaturu, která se stále používá a patrně bude ještě velmi dlouho používat. Dvouslovný název složený z rodového a druhového označení zařazuje konkrétní organickou jednotlivinu do širokých systematických souvislostí. Ale také činí z této jednotliviny součást širšího společenství rodu – genus – a druhu – species. Z individuální singularity se stává zástupce rodu a druhu. Zimozel, Linnaea borealis, svým druhovým označením říká něco o svém „chování“ i fytogeografii, tedy že není teplomilný a že se vyskytuje v klimaticky studenějších oblastech. Pamatovat si latinský dvoučlenný název je užitečné, protože to vylučuje omyl v identifikaci zvířete či rostliny. Proti mnohosti názvu pro téhož živočicha či rostlinu tu stojí neochvějná jistota latiny.

Co Linného čin znamená? Ukazuje na to, že souvislost v organické a nakonec i v anorganické říši si žádá stejně souvislé „činné jednání“ (Tathandlung, Fichte), jež si vyžaduje „abstrakci od všeho, co k němu skutečně nepatří,“ jak říká v Základu všeho vědosloví Johann Gottlieb Fichte. Úkolu zařadit cokoli organického do obrovské pojmenovací soustavy, jež je plodem činného jednání, se chopili právě přírodovědci všech generací po Linném. Odtud ta nesmírná lexikografická aktivita 19. století. V tomto století, jak je patrné na Bischoffově díle, je ještě zřejmá souvislost mezi pojmenovacím aktem a souborem znaků, podle nichž dochází ke správnému zařazení.

Sepsal: PhDr. Michal Janata