Živa, časopis přírodnický

Uskutečněný sen Jana Evangelisty Purkyněho, popularizačně vědecký časopis Živa, vyšel poprvé v roce 1853. S řadou přestávek, někdy velmi dlouhých, vychází dodnes. V prvních letech byli redaktory biolog Jan Evangelista Purkyně a geolog Jan Krejčí, (na webové stránce současné Živy uveden chybně jako Jiří Krejčí). Oproti dnešní podobě měla Živa značně velký rozptyl oborů. K zastoupeným oborům v počátcích patřily (v dobovém jazyce): nerostopis, rostlinopis, živočichopis, fysiologie, fysika, hvězdářství, cestopisy, životopisy, paleontologie, chemie, průmysl, lesnictví, musejnictví, literatura. Ano, v ročnících z druhé poloviny 19. století najdeme i překlady literárních děl. Botanik Ladislav Čelakovský zde například přeložil Novalisův nedokončený román Die Lehrlinge zu Sais pod názvem Učedlnící saiští. Nikoli náhodou to byl právě překlad tohoto naturfilozofického Novalisova díla, k němuž dal podnět Jan Evangelista Purkyně, Novalisův obdivovatel a tehdejší hlavní český herold německé Naturphisophie, k níž patřili zejména Friedrich Schelling a Lorenz Oken. Živa z 50. a 60. let 19. století je důležitým pramenem poznání o recepci naturfilozofie v Čechách. Bohužel jedinou prací na toto téma – alespoň v dosahu mých znalostí – je příloha k Dějinám biologických teorií od Emanuela Rádla. Okrajově se české recepce naturfilozofie dotýká práce Karla Stibrala, Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku.

Pokud bychom hodnotili odbornost článků z dnešní perspektivy, asi by neprošly naším sítem. Velká řada z nich jsou spíše narativní útvary, např. Velryb od Emanuela Purkyněho. Tato narace se často pojí se silně antropomorfními prvky. Tak ve stati Kůň se toto zvíře dočkalo velmi osobního hodnocení: „Vyjmouce psa a slona, jak vysoko stojí kůň nade vší zvěří!“ Pak následuje kuriózní etologie: „Kůň je ctižádostivý a marný, miluje a nenávidí, jest závistivý a zlostný, má své rozmary atd.“ Pravda, počátek etologie jako vědy lze nesnadno určit, protože je otázkou, zda za něj můžeme považovat díla Konrada Lorenze, autora nádherné studie o tanci včel Karla von Frische, či autora klasických prací o šimpanzích Nikolaase Tinbergena nebo už studie Johna Lubbocka o hmyzu, ale zde o studii o chování zvířat nejde v žádném případě. V těchto ročnících však najdeme i zásadní články, zejména studii Ladislava Čelakovského Karel z Linné, kde je cenný rozbor předchůdců binomické nomenklatury zakladatele biologické systematiky.

Živa prošla složitým vývojem, ale pokud bychom chtěli charakterizovat její společenskou roli v prvních desetiletích její existence, pak bychom ji mohli srovnat s dnešním působením časopisu Vesmír. Ovšem s jednou velmi významnou a znepokojující odchylkou: V každém ročníku Živy byl od roku 1854 uváděn seznam abonentů tohoto periodika. Velmi poučný je seznam jmen z hlediska údajů o jejich profesi. Je zde zastoupena velmi široká škála profesí, což je dnes nemyslitelný statistický rozptyl, vedle kněží a úředníků je zde zastoupeno hodně profesí řemeslnických, velmi často se mezi čtenáři vyskytují mlynáři, ale i majitele hospod. Možnost, že by dnešní majitel restaurace odbíral časopis Vesmír, je tak nepravděpodobná, jako kdyby si nějaký čtenář z Ulánbátaru, který neumí česky, předplatil z nějakého nevysvětlitelného rozmaru právě třeba toto populárně vědecké periodikum. Když vyšla v roce 2003 první do češtiny přeložená kniha Benoîta Mandelbrota Fraktály, požadoval autor padesát autorských výtisků. Dotázal jsem se ho, zda čte česky. Pochopitelně nečetl. Položil jsem mu tedy otázku, proč chce poslat do Spojených států tolik výtisků, když se většina autorů spokojí s pěti. Odpověď připomínala zenový koan. Protože mě to zajímá z hlediska teorie pravděpodobnosti. Ta je v případě, že by profesní struktura náročnějších periodik odpovídala přibližnému rozvrstvení čtenářstva Živy značně mizivá. Dnešní řemeslníci nečtou ani Vesmír, ani Živu, ale Blesk.

Sepsal: PhDr. Michal Janata