O morfologickém významu dvojitých očí u členovců

Ani tak specializované Rádlovy práce z morfologie nejsou bez souvislosti s hlavním Rádlovým dílem, jímž jsou Dějiny biologických teorií novověku. Když rozebírá Jan Patočka ve studii Věčnost a dějiny platonismus Rádlovy Útěchy z filosofie, zmiňuje jeho důraz na přírodní teleologii: „Příroda je samá služba, tj. všechno viditelné, smyslům přístupné, hmotné, v ní slouží idejím, smyslu, který se v živé přírodě projevuje jako entelechie.“ Tento původně Aristotelův pojem se prostřednictvím Hanse Driesche, jehož vitalismus silně ovlivnil Rádlovo pojetí přírody, stal klíčovým pojmem Rádlových přírodovědných spisů. Nemůže být příkřejšího protikladu k přírodní teleologii, tedy přesvědčení o účelnosti všeho jsoucího, než Nietzschovo přesvědčení z Radostné vědy: „Astrální řád, v němž žijeme, je výjimkou; tento řád spolu se značným trváním, jež je jím podmíněno, umožnil pouze výjimku ve výjimce: utvoření organické látky. Celkovým charakterem světa je naproti tomu věčný chaos, nikoli ve smyslu chybějící nutnosti, nýbrž chybějícího řádu, členění, formy, krásy, moudrosti, jak se všechny ty naše estetické lidské představy nazývají.“ Je dobré porovnat rané Rádlovy práce, k nimž patří i drobné dílko O morfologickém významu, s jeho posledním odkazem, boëthiovskou Útěchou z filosofie. Zde, podobně jako v monumentálních Dějinách biologických teorií, je důraz na účelnost přírody oslaben náhledem rovnocennosti všech složek světa, na které je schopna věda a nakonec i filozofie je rozložit. Důraz na procesualitu a bytostnou nehierarchičnost přírody je patrný nejen v této Rádlově práci, ale i v jeho opus magnum, Dějinách biologických teorií. Za pozornost jistě stojí už Rádlovo přihlášení se k morfologii, učiněné (nejen) v názvu. V podkapitole Dějin nazvané Zrod morfologie Rádl tvrdí, že biologové do 18. století „jako by vůbec neviděli konkrétní formu nějaké rostliny, utváření jejího stonku, listů, květů.“ Ve srovnání s tím však Rádl používá pojem morfologie ještě v jiném smyslu, který je blízký sebeprezentaci živých bytostí Adolfa Portmanna. Portmann nazývá jevy, zaměřené na vnímající smysl jako eigentliche Erscheinungen, vlastní jevy, čímž dává morfologii zcela jiný, originální význam. Portmann vystupoval proti přesvědčení, že výzkum tvaru, tedy morfologie, je uzavřená kapitola. Podle něho je „oblast viditelných znaků“ pouze jakýmsi testem „pro oblast neviditelna“. Portmann to nazývá „vpád do oblasti neviditelna“. Podobně jako Portmann i Rádl vytvořil nové pojetí morfologie a právě na podkladě této rané Rádlovy práce s pracemi Adolfa Portmanna bychom měli podniknout tak potřebnou komparaci. Tak se může tento útlý spisek stát podkladem k důsažnému vědeckému podniku, který čeká na svého odvážlivce.

Sepsal: PhDr. Michal Janata