Politologie

Ačkoli se politologie ustavila jako věda a akademická disciplina v polovině 19. století, politické myšlení má velmi starý rodokmen. V osmé knize Ústavy se Platón zabývá typy politického uspořádání, jejichž charakteristiky se dobírá prostřednictvím jejich negativního vymezení – πόλεως νόσημα, tedy choroba obce a tyranida je έσχατον πόλεως νόσημα, tedy nejhorší choroba obce. V souvislosti s demokracií, když popsal přechod oligarchie v demokracii právě propuknutím choroby oligarchie, Platón říká: „Neboť přílišná svoboda, jak se podobá, nepřevrací se v nic jiného než v přílišné otroctví, jak u jednotlivce, tak v obci.“ Nejsou tím teoreticky předejmuty jen dějinné nejdramatičtější zvraty minulého století, například zvrat výmarské demokracie s tolik vychvalovanou a přejímanou ústavou v  nacionálně-socialistický (nacistický) režim, ale je zde v zárodku již přítomen důležitý prvek objevující se v Aristotelově díle Πολιτικων, totiž onen střed mezi krajnostmi. Platónovu typologii politického uspořádání můžeme chápat jako typologii krajností politických útvarů. Otázka vhodného politického uspořádání je nanejvýš palčivá právě dnes, v době slepé víry v bezbřehou svobodu, která se zvrací v  tyranidu. A ještě aktuálnější je to v době, která v povážlivé míře ztrácí smysl a vůbec povědomí o společenské dimenzi v domnění, že krajní individualizace společnosti nutně znamená společenství individuí. Ve skutečnosti tato fragmentace společnosti plodí stádnost a duševní uniformitu. Aristotelés také za základní jednotku pokládá obec, nikoli jednotlivce: „ὅτι μὲν οὖν ἡ πόλις καὶ φύσει πρότερον ἢ ἕκαστος, δῆλον“ – „Je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec.“ Tato pasáž z Aristotelovy Politiky je podnětnější než tolik omílaná školácky naivní floskule o „člověku společenském.“ Odhlédneme-li od dalších výkladů Aristotelovy Politiky, dospíváme ke dvěma pólům lidského života, na jedné straně je to obec jako nejzazší výraz a forma člověka a na druhé straně je to individuum jako nejzazší ztělesnění obce. Tato tenze, toto všudypřítomné napětí mezi obcí a jedincem pak vytváří ono drama, které se dotýká i toho nejodlehlejšího života, vytváří vlastně nejzákladnější téma politiky jako takové. Nelze ovšem budovat celou sféru politična pouze z této antiteze. Později v politickém myšlení bude hrát velkou roli další antiteze – přítel a nepřítel, tedy veřejný nepřítel, hostis, nikoli inimicus, πολέμιος, nikoli εχθρός, dichotomii, kterou zavedl do politického myšlení Carl Schmitt (Der Begriff des Politischen).

Mínili-li řečtí myslitelé sféru politického jako oblast, v níž je rozhodování o společných záležitostech v kompetenci obce, pak toto ohraničení politického mění zcela své původní definiční východisko. Silně proměnilo sféru politického křesťanství a to zdaleka nejen Augustinovo dílo De civitate Dei (O obci Boží), v níž se obec, míněná u Platóna jako jednolitý celek a u Aristotela celek rozrůzněný individui, rozštěpila na civitas Dei a civitas terraena, což znamenalo začlenění sféry politického do dějin spásy. Uvnitř tohoto proudu, který chápal politické jako součást dramatu zjevení (ve smyslu zjeveného náboženství), se však postupně odděloval proud, který chápal politiku „realisticky“, jako autonomní, na transcendentní sféře nezávislou oblast. Tato nově nabytá autonomie politického je spojována s dílem Niccolò Machiavelliho. Politická typologie v Machiavelliho Vladaři je zcela odlišná od typologie Platóna či Aristotela. Zatímco oba řečtí myslitelé vytvořili své typologie jako ideální typy ve smyslu Maxe Webera, který rozlišuje vládu charismatickou, tradiční a zákonnou, uvádí Machiavelli na scénu konkrétní politické útvary své doby na Apeninském poloostrově: knížectví, dědičná a nově nabytá, a republiky, přičemž republikami mínil především městské státy apeninského (v té době nelze hovořit o Itálii jako celku) severu. Čím se však liší Vladař jako „knížecí zrcadlo“ sui generis od předchozích politických pojednání je důraz, jaký je kladen na výkon moci, respektive místo typologie politických útvarů předkládá Machiavelli typologii způsobů vládnutí. Machiavelli vždy konkrétní jev stručně klasifikuje a pak ho doloží obšírnými příklady: „Buď je možné dostat se do čela státu zločinem a nečestnými praktikami, nebo z vůle spoluobčanů.“ A následují podrobně rozvedené příklady. Zajímavější je však kontrast mezi věcně klasifikujícím vyjádřením a moralistně zabarvenými příklady, které bychom literárně-historicky mohli pokládat za digrese, odbočky, nově osvětlující „hlavní“ proud vyprávění. Machiavelliho politické traktáty jsou tak nejen dílem politického myslitele, ale také literáta, který své sociálně-psychologické výklady doplňuje bohatými narativními odbočkami. Právě sociálně-psychologický způsob uchopení politických témat Machiavelliho odlišuje od předchůdců i následovníků a zároveň umožňuje nekonečné aktualizace jeho postřehů bez ohledu na historické horizonty střídajících se dob: „Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné – aby nebyl utlačován.“ Machiavellimu připisovaný cynismus je ve skutečnosti reálným náhledem, že vládu je třeba nejen získat, ale hlavně ji udržet a že se to neobejde bez války. Kantův filozofický projekt K věčnému míru selhává tváří v tvář skutečnosti v tom, v čem Machiavelli realismus si stále dobývá jakousi stálou, jde-li o stálosti hovořit u lidských záležitostí, aktuálnost. Kant ve svém projektu K věčnému míru postuluje v preambuli šest bodů, z nichž některé ztratily časem svou relevanci, jiné naopak. „Za neplatné má být považováno sjednání míru uzavřené s tajnou výhradou o důvodu k budoucí válce.“ Takovou smlouvu považuje Kant nikoli za smlouvu vedoucí k míru, ale za pouhé příměří. Jenže mír v podmínkách nezměnitelné složitosti lidských a tím spíše společenských a státních sil nemůže nebýt ničím jiným než příměřím, protože vždy nastávají situace, kdy není možné mír dodržet. Mír je vždy latentní válkou, stejně jako je válka latentním mírem. A obojí patří ke sféře politična podobně jako Schmittem uváděná dvojice přítel – nepřítel. Politika totiž není zápecí, ale ostrý uragán, jemuž musíme čelit s napětím všech sil.

Sepsal: PhDr. Michal Janata