Klasická studia

Dokladem toho, jak jeden z pilířů evropské kultury, antika, nestojí, aby podpíral přítomnost, ale leží v rozvalinách, je lidové užití adjektiva klasický ve smyslu obvyklý. Jeho uživatelům nejen nepřijde, ale patrně ani nikdy nepřišlo na mysl, že skutečný význam slova klasický je přesně opačný. Cicero použil adjektiva classici pro prvotřídní (míněni spisovatelé). Classicus sloužil jako norma vrcholně vybroušeného stylu a přeneseně se o řeckém a latinském jazykovém odkazu evropské kultuře začalo hovořit jako o klasických jazycích a z toho povstala klasická filologie jako obor studující starou řečtinu a latinu. Klasická filologie souvisí s antickou literaturou, a protože se také zabývá poezií i metrikou a poetikou, epigrafikou a především textovou kritikou, tedy s rekonstrukcí původního textu, v širším smyslu s hermeneutikou, s interpretací smyslu těchto textů. Z toho pramení jeden přednostní rys klasické filologie a to nejen skutečnost, že z řecké kultury povstala filozofie a věda, ale také, že zejména řecké texty většinou vždy nějak – byť v rozdílné míře – souvisejí s filozofií. A to nejen s řeckou filozofií, ale s filozofií vůbec, což lze nejlépe doložit na dvou neprivilegovanějších příkladech – na filozofii Friedricha Nietzscheho a Martina Heideggera. Klasický filolog Nietzsche byl rozeklán – a ona rozeklanost, rozpornost patří mezi jeho velké myslitelské přednosti – mezi oddaností řeckému duchu a vzpourou proti němu, respektive vzpourou proti jeho římským odvozeninám: „Náš postoj ke klasickému starověku je v základě hlubokou příčinou neproduktivnosti moderní kultury: neboť celý tento moderní pojem kultury jsme převzali od helenizovaných Římanů.“ Heidegger v dopise z roku 1965 píše: „„Stále častěji se setkávám s podivem nad tím, že ze svého myšlení vypouštím židovsko-křesťanský, svět‘. Vůči tomu se tvrdí, že novověká filosofie není bez tohoto světa myslitelná. Avšak tento svět neurčoval filosofii, nýbrž řecká filosofie ovlivnila interpretaci tohoto světa – zda ke vzájemnému prospěchu, či škodě, to bych nechal otevřené.“ Heidegger promyslel řeckou filozofii tak, že radikalizoval její dosud neodhalené základy. Oba filozofové se opírali o klasickou filologii tak, že ji přehodnotili jako interpretační nástroj smyslu a řečtinu jako jazyk, jemuž je svět jedinečným způsobem otevřen. Z tohoto důvodu lze chápat znalost staré řečtiny a latiny jako jeden z privilegovaných způsobů, jak si otevírat cestu k rozumění světu. Tedy stále aktuální sine qua non.

Sepsal: PhDr. Michal Janata