TO NEJLEPŠÍ
Z ARCHITEKTURY 60. A 70. LET 
V ČESKÉ REPUBLICE

Hotel Thermal

Karlovy Vary, I.P. Pavlova 2001/11
Věra Machoninová, Vladimír Machonin, 1964–1967/1968–1977 MPR Karlovy Vary

V letech 1968–1977 byl pro lázeňský a festivalový provoz postaven hotelový komplex Thermal. Objekt stojící na pomezí mezinárodního stylu a brutalismu je dílem autorského týmu manželů Machoninových, kteří se svým návrhem zvítězili v architektonické soutěži. V politicky uvolněné atmosféře konce šedesátých let jim byly vytvořeny velkorysé podmínky pro vytvoření lázeňského hotelu a kongresového centra tvořícího zázemí mezinárodnímu filmovému festivalu. Vytvoření dominanty padla za oběť celá městská třída, jejíž součástí byla řada architektonicky a historicky cenných budov. Velký objem objektu byl dán rozsáhlým stavebním programem. Objekt rozvíjí klasickou modernistickou kompozici – rozdělení na nízkou podnož a vysoký štíhlý objem. Stavba zahrnuje léčebnou a hotelovou část umístěnou ve výškové budově a společenské prostory pro filmový festival situované v podnoži. Snaha o odlehčení velké hmoty v údolí řeky vedla ke konzolovému vysunutí objemu tří sálů za základního kubusu, a tím ke zmenšení zastavěné plochy. Areál je doplněn o venkovní bazén s vyhlídkovou kavárnou. Součástí architektonického návrhu byla nejen úprava veřejného prostoru vytvářejícího bezprostřední kontext stavby, ale i interiérové vybavení (Machonin, Procházka, Libenský, Brychtová, Roubíček), které se stalo nositelem jedinečného hotelového vizuálního stylu. Komplex hotelu Thermal je precizně navrženým a na svou dobu stavebně a technicky nadstandardně dotaženým kultivovaným a velkorysým prostředím pro lázeňský a festivalový provoz.

Transgas

Vinohradská 325/8, Praha 2, Vinohrady
Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek
projekt 1966, realizace 1972–1978, demolice 2019

Soubor budov tvořila řídicí ústředna Tranzitního plynovodu a budova Federálního ministerstva paliv a energetiky (FMPE). Šlo o torzo původních urbanistických plánů na rozmístění významných budov ve volném prostoru vzniklém kolem severojižní magistrály. Vlastní dispečink tvořila nízká budova od ulice Vinohradské přístupná přes zapuštěné kamenné prostranství, uprostřed výšky prolomená pásem oken, osazená na proskleném betonovém válci. Odhlučnění vnitřních prostor dispečinku bylo vyřešeno těžkou fasádou, z exteriéru obloženou kamennými dlažebními kostkami. Budovu dispečinku lze klasifikovat také jako památku technickou, neboť její neobvyklá forma byla dána specifickými potřebami někdejší výpočetní techniky, sálových počítačů. Celkově originální hmota působila dojmem kamenné plastiky. Dominantu areálu tvoří dvojice věžových administrativních budov výrazně tvarovaných pohledovou nosnou konstrukcí z patinující ocele Atmofix. Obě budovy zaujmou také svým progresivním statickým řešením. Areál Transgas představoval v České republice ojedinělou realizaci ve stylu high-tech s prvky brutalismu. Exteriér se až do demolice v roce 2019 zachoval z velké části autentický, interiér pouze torzálně. Demolice areálu Transgasu vyvolala zatím největší veřejnou debatu o ochraně poválečné architektury a zařadila se mezi nejvýraznější památkové kauzy posledního desetiletí. Po neúspěšném pokusu zabránit zbourání hotelu Praha šlo o další, ještě intenzivnější snahu odborné i laické veřejnosti zachránit nedoceněnou stavbu.

Tranzitní a telekomunikační ústředna

Akademika Bedrny 365, Hradec Králové 
Václav Aulický, Jindřich Malátek, 1977–1982

Architektonicky i urbanisticky výjimečné dílo Václava Aulického a Jindřicha Malátka z přelomu 70. a 80. let 20. století, navržené ve futuristickém stylu, s mašinistickými prvky. Tranzitní telefonní ústředna (TTÚ) stojí na levém břehu Labe u nového mostu Antonína Zápotockého (dnes Labský most) a svou polohou je začleněna do pásu budov městského významu počínaje elektrárnou a jezem u Labské kotliny a konče budovou městských lázní, který tvoří podnož dominantní historické části města. Tento pás lemuje Labské nábřeží a budova TTÚ uzavírá celou nábřežní kompozici v přechodu k průmyslové oblasti. Objekt s technickým vybavením a zařízením je hmotově výrazně strukturován, ve čtyřech podlažích nad sebou jsou podlaží výrazně předsunuty oproti podlaží nižšímu, fasády jsou obloženy plechy tvořícími svislé pruhy, opatřené červenou barvou. Ve fasádách jsou nepravidelně umístěny výdechy odvětrání v několika velikostech, opatřené mřížkami. Čtyřpodlažní správní část objektu je postaven na půdorysu L, jednotlivá podlaží v jednom křídle předstupují oproti dolnímu podlaží, v kolmém křídle podlaží ustupují. Fasády jsou obloženy světlým hliníkovým obkladem a členěny osmiúhelnými okenními otvory. Vstupní část, která je umístěna v křídle s ustupujícími hmotami, je nesena dvěma pilíři a střední zdí, která vstup dělí na dvě části. Ve fasádě této hmoty je umístěno pouze jedno okno v zapuštěné svislé ploše.

Plavecký stadion

Sokolský ostrov 402/4, České Budějovice 
Bohumil Böhm, 1958–1971
Památková ochrana od roku 2017

Plavecký stadión se nachází na Sokolském ostrově v bezprostřední blízkosti historického jádra města. Celý objekt se citlivě zařadil do parkového prostředí Sokolského ostrova a z dálkových pohledů nenarušil obraz historického jádra města. Toho se autorovi podařilo dosáhnout použitím rozsáhlých prosklených ploch na plavecké hale, čímž opticky odlehčil její hmotu a organickým tvarem její lanové střechy, který „neškrtá“ panorama historického jádra. Prostranství před stadionem bylo v roce 1970 vybaveno sochou Odpočívajícího plavce od českokrumlovského sochaře Stanislava Zadražila. Kompozici plaveckého stadionu tvoří unikátní oválná plovárenská hala, před níž je předsazeno dlouhé nízké křídlo. Výjimečnost haly spočívá v její technicky náročné konstrukci zavěšené lanové střechy ve tvaru hyperbolického paraboloidu. Užití takovéto konstrukce bylo v roce 1958, kdy byl plavecký stadión navržen, aktuální ve světovém měřítku. Bohužel samotná realizace českobudějovického plaveckého stadionu proběhla až daleko později, v letech 1966–1971. Projekt i stavba plaveckého stadionu byly oceňovány i v zahraničí. Již během stavby se stala plovárna předmětem zájmu i Mezinárodní akademie pro plavectví (IAB), která si vyžádala podklady pro její publikování ve svém odborném časopisu Sport+Bäderbauten a knize Bäder.

Krematorium

Pražská 449/108, České Budějovice 
Jan Benda, Boris Čepek, 1964–1979

Návrh budovy českobudějovického krematoria vznikl v roce 1964 na základě soutěže uskutečněné v rámci místního Stavoprojektu. Vyhráli ji Jan Benda (1924–2006) a Boris Čepek (1936), dva z nejvýraznějších tvůrců tohoto pracoviště. Autoři přistupovali k řešení návrhu krematoria se záměrem zcivilnit tento typ stavby. Forma budovy krematoria měla navozovat dojem civilnosti i důstojnosti zároveň. Podobu budovy určuje masivní horizontála střechy, podepřená sloupy. Motiv vznášející se hmoty architektury je typický pro tvorbu Borise Čepka, setkáváme se s ním i u dalších špičkových staveb tehdejší doby, například u budovy Federálního shromáždění v Praze od Karla Pragera. Pod střechu byly umístěny prosklená obřadní síň a přízemní správní prostory. K výtvarné výzdobě interiéru patří dřevěná předělovací stěna od českobudějovické sochařky Arany Mertlové. Katafalk rámují originální svítidla z hutního skla, zhotovená přímo pro tuto stavbu, sklářským výtvarníkem Ivanem Waulinem, žákem Jana Kaplického a Stanislava Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V návrhu hrálo roli i přírodní okolí stavby. Za krematoriem byl proto navržen přírodní park, který měl tvořit za skleněnou stěnou síně kulisu smutečního obřadu. Kultivované předpolí krematoria akcentuje pískovcová plastika Plameny (1979) pražské sochařky Jarmily Malátové. Dílem autorů je i vstupní brána, oplocení a objekty se službami. Plot tvoří atypické plastické panely.

Administrativní a provozní budova Ingstav

Vídeňská č.p. 546/55, Brno-Štýřice
Ivan Ruller (architekt); Julius Kubinský (konstrukce fasády); František Antl (vnitřní vybavení); Miloslav Buřival (sochař), 1968 / 1968–1970

Území okolo prospektu Vídeňská bylo od 60. let plánováno pro bytovou výstavbu a občanskou vybavenost sídliště Staré Brno-jih. Vznik administrativní budovy v těchto místech inicioval stavební podnik Ingstav, kterému měla sloužit. Architekt Ivan Ruller se rozhodl ve svém řešení užít v našich podmínkách ojedinělého uspořádání pracovního prostoru, ke kterému se inspiroval u německého „Bürolandschaft“. Tomu byla podřízena i celková skladba hmot: ocelový skelet hlavní budovy a vně umístěné zděné komunikační jádro mělo uvolnit plochu pro vnitřní otevřený prostor. V nárožích zaoblená fasáda inspirovaná meziválečnou tradicí, která byla v Brně architekty opakována i v porevoluční době, se pohledově uplatňuje ve třech podlažích nad úrovní rušného prospektu. Předsazená prosklená fasáda, konstrukčně navržená Juliem Kubinským, měla zaručovat nerušené a kli- maticky příznivé pracovní prostředí. Původně byly v jednotlivých patrech velkoplošné halové kanceláře uspořádány do sekcí (dnes předěleny); ty byly vymezeny pouze zelení a paravány. Poslední patro bylo ředitelské s uzavřenými kancelářemi a sekretariáty. Interiéry byly vybaveny povrchy z ušlechtilého kamene a dřeva a doplněny díly soudobých výtvarníků. Stavba se řadí k pozdní moderně a řadou prvků k brutalismu. Autorem těchto vnějších skulpturálně pojatých konstrukcí masivní markýzy, drsně strukturované betonové plastiky u vstupu a bezpečnostního schodiště byl sochař Miloslav Buřival. Ivan Ruller považoval tuto svoji realizaci za jednu z nejzdařilejších.

Gagarinova/ Vřídelní kolonáda

Karlovy Vary, Divadelní náměstí 2036/2 
Jaroslav Otruba, 1960–1969/1969–1975 MPR Karlovy Vary

Pod barokním kostelem sv. Máří Magdaleny se nachází jedna z emblematických staveb lázeňského města Vřídelní (pův. Gagarinova) kolonáda, chránící vývěr Vřídla. Po odstranění staré litinové stavby od architektů Fellnera a Helmera v roce 1938, zde bylo roku 1940 postaveno dřevěné provizorium od Haralda Schnabela, které bylo v roce 1946 upraveno dle návrhu Ladislava Kozáka. V roce 1960 byla vypsána architektonická soutěž na návrh nové Vřídelní kolonády, ve které zvítězil projekt Jaroslava Otruby. Stavba nové kolonádní budovy, zpracovaná pražským atelierem Beta pod vedením ing. arch. Šrámka, byla dokončena v roce 1975. Skeletová, z větší části prosklená stavba je tvořena kompozicí několika hranolových hmot, z nichž nejdominantnější je hala nad vývěrem Vřídla, která je nad střechou ukončena vysokým skleněným polygonem od sochaře Jana Fišera symbolizující tepající srdce lázeňského města. V interiéru jsou situovány pit- né stojany s vývěrem vřídelní vody, jejichž autory jsou Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Slavnostní otevření kolonády proběhlo dne 11. května 1975. Kolonáda tehdy nesla jméno kosmonauta Jurije Gagarina, jehož socha od Antonína Kuchaře stála u hlavního vstupu do kolonády. Ačkoliv monumentální stavba Vřídelní kolonády nepopiratelně vykazuje četné architektonické kvality, širokou veřejností je dodnes vnímána jako cizorodý prvek neorganicky vložený do centra města.

Horský hotel a televizní vysílač na Ještědu

Liberec XIX – Horní Hanychov
Karel Hubáček, projekt 1963 / realizace 1966–1973

Impulsem pro výstavbu se stal požár v lednu 1963, kdy vyhořela stará secesní chata. Následně byla ještě téhož roku vypsána velká architektonická soutěž na hotel a televizní vysílač. Ačkoliv spojením obou funkcí do jednoho objektu Hubáček porušil podmínky soutěže, byl jeho návrh doporučen k re- alizaci. Věž na kruhovém půdorysu je koncipována ve formě rotačního hyperboloidu. Základním nosným prvkem jsou dva soustředné železobetonové sloupy, na nichž jsou zavěšena jednotlivá podlaží. Nepřehlédnutelná je především kontextuální rovina vysílače. Karlu Hubáčkovi se podařilo novostavbu zakomponovat do okolního krajinného rámce a vytvořit působivou dominantu. Přestože je Ještěd považován za vlašťovku hi-tech architektury, citlivý přístup k místu stavby je důkazem, že silný vliv měla i architektura kontextuální. Elegantní, aerodynamická věž byla za výjimečnou stavbu považována i v prestižních zahraničních periodikách. Není tedy náhodou, že v roce 1969 získal Hubáček za projekt Perretovu cenu. Vysokou laťku se podařilo zachovat také u interiérů. Ty včetně mobiliáře navrhl Otakar Binar, designové nádobí Karel Wünsch, skleněnou plastiku na nosném pilíři ve vstupní hale, Spad meteoritů, Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Působivá mříž v hotelové chodbě pochází od Jaroslava Klápštěho, keramický obklad schodiště a hotelových chodeb navrhla Děvana Mírová a tepané plechy na vstupních dveřích hotelu na stěně recepce jsou od Zdeňka Košky.

Výpravní budova železniční stanice Ostrava-Vítkovice

U Nádraží 27/25, Ostrava-Vítkovice
Josef Danda, Státní ústav dopravního projektování Praha (SÚDOP), 1963–1967

V průběhu první poloviny 20. století se počalo s realizací tak zvané polanecké spojky, ale teprve mrazivá zima na přelomu let 1962 a 1963 způsobila, že se podařilo urychlit výstavbu tohoto železničního spojení. Výpravní budova nového nádraží v Ostravě-Vítkovicích měla sloužit nejen zaměstnancům podniků těžkého průmyslu, ale i ostravskému Jižnímu městu. Projektem byl pověřen architekt Josef Danda (1906, Koleč u Slaného – 1999, Praha). Navrhl objekt jako kombinaci železobetonového skeletu s ocelovou konstrukcí. Skelet uplatnil u provozního křídla a také u spodní stavby hlavního křídla. Ocelovou konstrukci využil v případě horní stavby hlavního křídla s rozměrnou odbavovací halou. Z dobových materiálů uplatnil kovové výplně Zukov, hliníkové obložky i vlnitý plech, skleněné mozaiky nebo keramické obklady. K pořízení výzdoby přizval sklářské výtvarníky Benjamina Hejlka (1924, Písek – 1993, Praha) a Františka Buranta (1924, Železná u Berouna – 2001, Praha). Od B. Hejlka je reliéf z litého skla v hlavním průčelí (zčásti zničeno). Společně s F. Burantem vytvořili pro halu pásový reliéf vypalovaný do drátoskla. Autorem skleněné věže s hodinami na schodiš- ťovém rizalitu je zase sklářský výtvarník a malíř Vladimír Kopecký (1931, Svojanov). Výpravní budova železniční stanice Ostrava-Vítkovice je pozoruhodná nejen jako příklad architektury doznívajícího bruselského stylu, ale též jako místo, kde se dochovala skleněná výzdoba, jež v realizacích pavilonů světových výstav proslavila Československo v mezinárodním měřítku.

Víceúčelová sportovní hala v Havířově

Těšínská 1296/2a, Havířov-Podlesí
Josef Hrejsemnou, Krajský projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic
výtvarná spolupráce Rudolf Valenta, 1965–1969

Počátkem 60. let minulého století začala vznikat koncepce havířovského sídliště Podlesí, založeného na podobném konceptu jako v případě brněnského sídliště Lesná s ústředním prvkem v podobě lesoparku a strže. Podél Těšínské ulice, tvořící jižní okraj sídliště, vznikaly nejen obytné domy, ale také autobusové nádraží. Vzhledem k dopravní dostupnosti bylo rozhodnuto, že sem bude umístěna víceúčelová sportovní hala, určená hokeji a dalším sportům. Pro tento účel měla posloužit typová ocelová konstrukce. Architekt Josef Hrejsemnou (1928, Zlín – 2010, Havířov) dostal za úkol halu uzpůsobit tak, aby odpovídala nárokům na architekturu nejmladšího města republiky. Ze severozápadní strany objekt opatřil ve spolupráci se sochařem Václavem Urubou (1928, Hluk, okr. Uherské Hradiště – 1983, Ostrava) reliéfním průčelím z pohledového betonu v podobě rozpjatých křídel nad proskleným pásem hlavního vchodu. Před průčelí umístili kuželovité brutalistní objekty prodejen lístků. Boční průčelí jsou přizpůsobeny tvaru tribun. Jejich součástí jsou chrliče, ústící nad kruhové plochy, vyplněné balvany. V interiéru zaujme střední světlík sloužící k prosvětlení haly a segmentový balkon rozhodčích s výtvarně pojednaným pláštěm podle návrhu sochaře Rudolfa Valenty (1929, Praha - 2015, Berlín). Havířovská víceúčelová hala představuje propojení typové konstrukce s architektonickým a sochařským pojetím díla v intencích brutalismu. Novodobé úpravy ovšem potlačují původní architektonický a umělecký záměr.

Palác kultury a sportu (Ostravar Aréna)

Ruská 3077/135, Ostrava-Zábřeh
Vladimír Dedeček, Stavoprojekt Bratislava, 1974–1986 přístavba Radim Václavík, ATOS-6, 2005–2007

Podnikový ředitel Vítkovických železáren Rudolf Peška přesvědčil počátkem 70. let 20. století zástupce Ostravy, aby sportovně-společenský areál, který plánovali v centru města, vznikl pod garancí Vítkovických železáren. Ambicím železáren měla odpovídat architektura a technické vybavení plá- nované haly. Architekt Vladimír Dedeček (1929, Turčanský Svätý Martin, Slovensko) při vzniku haly spolupracoval s bratislavskou projekční složkou vítkovického podniku, zaměřenou na ocelové konstrukce. Projekt získal výslednou podobu v roce 1976 a o dva roky později byla zahájena výstavba. Zkušební provoz probíhal od podzimu 1985. Oficiální otevření se uskutečnilo roku 1986 u příležitosti X. mistrovství světa žen v odbíjené (volejbalu). Hmotové řešení haly vychází ze dvou jehlanů, zrcadlově na sobě položených a spojených průběžným ochozem, levitujícím nad terasou, která v neuskutečněném záměru měla oddělovat zónu pěších od zóny automobilové dopravy a zásobování. Uvnitř haly vytvořil autor modifikovatelný velkoprostor pro kulturní a sportovní akce, umožňující až třicet variantních dispozičních úprav. Uspořádání pro hokejové zápasy počítalo s kapacitou 10.000 diváků (nyní 9.551) a například jednostranná úprava pro kino, divadlo nebo koncert byla dimenzována na 6.200 míst. Hlediště bylo obloženo bíle smaltovanými hliníkovými deskami z kovohutí Břidličná, zatímco mohutné schodišťové železobetonové věže, na které dosedají ocelové nosníky, měly břidlicový obklad, nahrazený během rekonstrukce novodobým umělým materiálem. Robustním utvářením se hala řadí k brutalismu, byť její vzhled byl narušen různými přístavbami.

Smuteční síň

Brněnská,Prostějov
Blahoslav Adamík, projekt 1970 / realizace 1973–1977

Na konci Brněnské ulice navrhl v roce 1898 městský architekt Jan Skoupil velkorysý městský hřbitov, pojatý jako přírodní park s výraznými stavebními prvky ve formě novorenesanční brány a obloukových arkád. Na konec osy hlavní cesty navrhl Blahoslav Adamík v roce 1970 smuteční obřadní síň. Stavbu realizoval v letech 1973–1977 ve své režii Městský národní výbor Prostějov, generálním projektantem byl Stavoprojekt Olomouc. Architekt vizuálně navázal na historizující arkádu uprostřed aleje a pro hlavní průčelí navrhl dvě arkádová křídla, sloužící jako krytý shromažďovací prostor pro pozůstalé. Arkády přecházejí do vysokých oblouků hlavního průčelí, které uprostřed dělí dvojice štíhlých pylonů a opticky členění mramor. Interiér síně opakuje klasické schéma katafalku na pódiu naproti vchodu a zpěvácké tribuny v zadní části. Vládne mu mramor, sklo a zejména dřevo, jehož oblouky a ladné křivky mají dle slov autora představovat „protipól tvrdosti ztráty drahého člověka“. Zvlněné dřevěné podhledy slouží nejen jako výrazný estetický prvek, ale rovněž pomáhají zlepšovat akustiku síně. Severní stěna smuteční síně se otevírá rozměrným oknem a skleněným dílem Jeronýma Grmely do atriového dvora se zahradní úpravou. Svým architektonickým ztvárněním se jedná o jednu z nejhodnotnějších pová- lečných staveb města. Blahoslav Adamík za tuto realizaci obdržel v roce 1988 cenu Josefa Havlíčka. Tento typ smuteční síně byl později použit v té- měř nezměněné podobě také ve Šternberku.

Dům hudby (Provozní budova Okresního výboru KSČ Pardubice)

Sukova třída 1260, Pardubice
Jan Třeštík, soutěž 1978/79, projekt 1979–1984 / realizace 1984–1985

Původně sídlo Okresního výboru Komunistické strany Československa a dalších komunistických organizací včetně ROH a SSM bylo dokončeno v roce 1983 podle vítězného projektu ze soutěže na přelomu let 1978 a 1979. Stavba komunistického sídla zabrala rozsáhlou plochu na hraně nad zámeckým parkem v Pardubicích. Velká hmota je odsunuta daleko za uliční čáru a vzniklý prostor je využit pro komunikace a zeleň. Na jižní, dvorní straně je budova zanořena do terénu a v severní části (Sukova třída) byl terén naopak dosypán na úroveň ulice. Nástup do původního sjezdového sálu, dnešní Sukovy síně je řešen ze zapuštěného, po venkovním schodišti přístupného a krajinářsky upraveného atria. Dominujícím výtvarným prvkem fasády budovy je keramický mrazuvzdorný obklad okrovými tvarovkami výrobce Elektro porcelán Louny. Okna orientovaná na jižní stranu jsou osazena čirým sklem diterm, okna na sever směrem do ulice dvojsklem elektrofloat v barvě hnědé. Hlavními prvky výtvarného řešení interiérů, společenských prostor a hudebních sálů jsou kromě keramického obkladu, prostupujícího do interiérů, kazetový strop, žulová dlažba, atypické masivní dřevěné dveře, osvětlení i mobiliář. Ve foyer před Sukovou síní jsou umístěny busty Josefa Suka staršího a mladšího a jedna stěna je dekorována floatovým sklem s pískovaným grafickým ztvárněním atributů města Pardubic. Částečně dochován je interiér baru, dnešní kavárny. Po roce 1990 byla budova uvolněna, a jako státní majetek ji začala využívat Konzervatoř Pardubice a Východočeský státní komorní orchestr – předchůdce dnešní Komorní filharmonie Pardubice.

Budova památníku – Pietní areál Ležáky

p.č. 378/1, Miřetice
Lubomír Driml, Karel Vaněk, projekt 1962–1966 / realizace 1966–1970
Ochranné pásmo nemovité kulturní památky pietní území Ležáky

Stavba realizovaná na konci šedesátých let s ozvuky bruselského stylu a brutalismu, který se uplatňuje zejména díky výraznému basreliéfu železobetonové stěny před hlavním vstupem a kamennému obložení stěn objektu. Autorem návrhu budovy památníku, určeném pro muzejní účely a pro uložení popela umučených obyvatel, je pardubický architekt Lubomír Driml. Přízemní budova jednoduchého obdélného půdorysu s plochým zastřešením byla situována do prostoru pietního území, budovaného podle konceptu Ladislava Žáka z druhé poloviny čtyřicátých let. Přestože architekt Driml citlivě zvolil umístění objektu, původní idea Žákova komorního řešení památníku, spočívající v komponovaném přírodním utváření, kdy tzv. „hrobodomy“ doplňoval pouze přirozený přírodní rámec, byla přerušena. S realizací památníku probíhaly terénní a sadové úpravy, výstavba restaurace v obdobném stylovém řešení. Současně bylo vytvořeno jednotné interiérové řešení budovy, později doplněné symbolickými uměleckými díly a prostorem krypty. Opticky měl být prostor muzejní síně spojen zasklenou severní stěnou s pietním územím, umožňoval průhledy na památníky stavení, monolit i vrchol kopce Zárubka. Také ve vnitřních prostorách se významně uplatňuje prvek kamene (podlahy, obložení stěn z neopracované žuly). Opláštění objektu tvoří kombinace prosklené stěny v hliníkových rámech a kamenného obkladu leštěnými žulovými deskami. V roce 2009 prošel objekt rozsáhlou rekonstrukcí podle návrhu architektů Jana Žalského, Petra Pinkase a Bohumíra Prokůpka.

Restaurace DUBINA

Náměstí Míru 101, Domažlice
Stanislav Suda, Zdeněk Vávra, Václav Zoubek, projekt: 1964–1965 / realizace 1967–1969, rekonstrukce 2011

Objekt patří k nejkontroverznějším stavbám umisťovaným v 60. létech do prostředí historických jader měst na místě původní zástavby. Je postaven na místě původních čtyř parcel měšťanských domů na západní straně náměstí Míru v Domažlicích, které byly v polovině 60. let z důvodu plánované výstavby restauračního zařízení zdemolovány přes protesty řady předních architektů hájící zájmy památkové péče. Přes značný objem této nově vnesené stavby zachovává výškovou úroveň okolní zástavby a relativně vhodně ji doplňuje; je zde patrná snaha „spojit staré s novým“. Na přelomu tisíciletí byl objekt nevhodně upraven do podoby, která zcela popírala jeho původní řešení jako postmoderní stavby s proskleným průčelím i parterem kombinovaným s obdélnými a čtvercovými okny v kovových rámech. Současná podoba stavby z nedávných let, při použití nových materiálů, zdařile původní návrh exteriéru evokuje a objektu víceméně vrací původní charakter. Stavba, ve své době ověnčená řadou ocenění, je postavena zhruba na obdélném půdorysu, s přístavbou v západní části směrem do vntirobloku. Byla navržena jako třípodlažní železobetonová konstrukce volného půdorysu s ustupujícím parterem, krytá soustavou sedlových a plochých střech. Autoři při ztvárnění stavby pracovali s tradicí rytmicky řazených historických štítů okolní měšťanské zástavby, ale současně jí vtiskli velkorysými prosklenými plochami ve fasádách moderní tvar.

Krematorium

Čejkova 756, 339 01 Klatovy
Miloslav Kadeřábek, projektový úkol: 1977, projekt: po roce 1977, realizace: 1981–1984, uvedení do provozu 03/1985
autoři výtvarných děl: Zdeněk Holub (skleněné vitráže, smuteční síň), Jan Nušl (plastika Dvě skupiny postav, smuteční síň), Miroslava Jakešová (tapisérie bez názvu i., II., salonek), Nikos Armutidis (abstraktní socha na betonovém sloupu v exteriéru)

Klatovské krematorium je situováno na návrší na severním okraji města a jako „bílý tunel do věčnosti, připomínající svým jednoduše dynamickým tvarem sportovní halu“^* navazuje na městský hřbitov. S jeho výstavbou se počítalo již od 70. let 20. století, postaveno bylo potom v letech 1981–1984 podle návrhu méně známého architekta Miloslava Kadeřábka. Dispozičně je objekt řešen jako dvoupodlažní budova. V 1. podlaží jsou umístěny pomocné provozy s vlastní spalovnou, ve 2. podlaží je hlavní vstup a prostor smuteční síně s prostory pro pozůstalé a zázemím (kanceláře, sociální zázemí). Spodní část objektu je konstrukčně řešena jako železobetonová monolitická atypická konstrukce. Ve vrchní části je nosnou konstrukcí sestava ocelových rámů, zvnějšku opláštěnými železobetonovými panely. Vnitřní obvodové stěny tvoří lehčené tvárnice. Podlaha vstupní haly, chodby a obřadní síně je z mramorových desek, stejně tak vnitřní železobetonové monolitické schodiště. Výzdoba je soustředěna do velkorysého prostoru smuteční síně, která je prosvětlena severní stěnou, tvořenou velkoplošnou vitráží od akademického malíře Zdeňka Holuba. Na stěnách jsou skupinky postav z tepaného měděného plechu od profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jana Nušla. Autorkou dvou velkoformátových artprotis, umístěných v interiéru, je Miroslava Jakešová. Autorem abstraktní sochy na betonovém sloupu před krematoriem je brněnský sochař Nikos Armutidis.

^* David Vávra: Šumná města, Šumné Domažlice a Klatovy

Jachtklub Modrá loděnice (Středisko vodních sportů ČSM)

Slapy čp. 270
Jaroslav Vaculík, 1965–1969

Po výstavbě velkých vodních děl po druhé světové válce vznikaly ve středních Čechách rozlehlé rekreační lokality. Nejinak tomu bylo i po výstavbě Slapské přehradní hráze s jezerem dlouhým 44 km, u kterého se soustředila výstavba chat a rekreačních areálů. Vůbec nejvýznamnější stavbou, si- tuovanou ve značně působivém místě, na nejzazším konci říčního poloostrova s názvem Ždáň, je bývalé Středisko vodních sportů Československého svazu mládeže (dnes Jachtklub Modrá loděnice). Návrh vypracoval v roce 1965 architekt Jaroslav Vaculík, poslední praktikant v ateliéru Le Corbusiera v Paříži, který byl na přelomu 50. a 60. let vězněný v „basoprojektu“ v Praze-Pankráci. U předmětné stavby Le Corbusierův vliv prozrazuje jak vlastní koncepce budovy na pilotách, tak Vaculíkova práce s materiály. Příznačná je především struktura neomítaného betonu v konstrukci přízemí a detaily, přede- vším otisk kresby na motivy Le Corbusierova moduloru. Jemnější výtvarný přístup spočívá v organickém promodelování prostoru klubovny v prvním patře, jehož oblé tvary se propisují do jižního průčelí. Budova, která je velice citlivě zasazená do okolní krajiny, patří spolu s další Vaculíkovou ikonickou stavbou v Lipnici k velmi cenným příkladům organické architektury a brutalismu. Ve stejné lokalitě postavil Jaroslav Vaculík v letech 1958–1963 také trojici soukromých chat, jednu pro sebe a svou rodinu, včetně sochařských doplňků.

Úřad práce (Budova OV KSČ, později Okresního úřadu)

Náměstí T. G. Masaryka č. p. 145, Příbram
Jaroslav Němeček, Jiří Merger, 1978–1984
Památkové ochranné pásmo v areálu KP kostela sv. Jakuba

V Příbrami, proslulém historickém hornickém městě Středočeského kraje, probíhala v 60. letech 20. století rozsáhlá asanace ve staré části centra města, s násilným odstraněním staré urbánní artikulace. Na uvolněné velké parcele v jižní frontě náměstí bylo rozhodnuto vybudovat architektonicky dominantní a náročně provedenou budovu OV KSČ (později okresního úřadu, nyní úřadu práce), sestávající ze tří za sebou osově uspořádaných hmot. Studii zpracovali v roce 1978 architekti Jaroslav Němeček a Jiří Merger z Krajského projektového ústavu v Praze. Samotná stavba probíhala v letech 1981–1984. I přes přílišnou dominanci v prostoru náměstí se ale objekt celkem podařilo začlenit mezi historickou zástavbu. Kaskádovitá hmotová kompozice stavby kopíruje reliéf lokality, vhodně ji dotvá- ří a reaguje na okolní stavby. Je postavena na železobetonovém skeletu a obložena po celém svém obvodu, s výjimkou východní fasády spojovacího křídla, trachytovými kamennými deskami. Stavba působí originálním hmotovým řešením, kvalitou zpracování a původním stavem dochování exteriéru a interiéru. Svým brutalistním architektonickým pojetím se řadí mezi nejhodnotnější stavby z přelomu 70. a 80. let v České republice. Dvojice architektů, která stála za projektem budovy, se podílela také mimo jiné na dalším místním výrazném projektu – bývalé státní prokuratuře v blízkosti zámku, z let 1979–1981.

Zdymadlo

Štětí
Jasan Burin, Marie Švábová a Antonín Čapek, 1961–1967 / 1966–1970

Zdymadla se nachází na 818 km toku Labe, a to v meandru mezi obcemi Račice a Hošťka. S výstavbou v rámci vodní cesty na Vltavě a Labi se započalo v roce 1905–1909. Pro celoroční splavnost Labe se mezi lety 1966–1970 přistoupilo k rekonstrukci a modernizaci zařízení. Ve své podstatě šlo o novou výstavbu, neboť došlo k posunu a kompletně se změnila technologie jezu. Na jeho úpravu navazovala i úprava plavebních komor. Návrh podoby vodního díla vzešel od Jasana Burina ve spolupráci s Marií Švábovou. Pod technickou částí je podepsán ing. Antonín Čapek a to pro Hydroprojekt n. p. Vodní dílo tvoří jez, dvě plavební komory a nově i vodní elektrárnu. Ojedinělost, a to jak technickou, tak architektonickou je segmentový jez. Tento typ jezu s válcovou hradící konstrukcí je na dolním Labi jediný, neboť většina jezů má hradla v podobě desek. Jez o sedmi polích vymezují mohutné betonové pilíře aerodynamického tvaru zakončené prosklenými strojovna- mi. Pilíře jsou propojeny pochozí lávkou a transmisí strojoven. Jez není v širokém podvědomí veřejnosti, ale již ve fázi studie byl v odborném tisku dáván za kvalitní příklad technické stavby. Realizace propojující dobovou estetiku a technickou originalitu si i přes úpravy z počátku 21. století zachovává svůj charakter.

Městské divadlo (Divadlo pracujících v Mostě)

Divadelní 15, 434 01 Most
Ivo Klimeš, projekt 1972–1979 / realizace 1979–1985

V rámci přesunu města Most kvůli těžbě bylo navrženo i nové správní centrum, jehož součástí mělo být i divadlo. Umístění bylo dáno urbanistickým konceptem od Václava Krejčího, kdy mělo tvořit dominantu jižního náměstí. Podoba samotné hmoty vzešla z architektonické soutěže konané 1967- 1968, ve které zvítězil se svým projektem Ivo Klimeš. Samotný projekt pod hlavičkou Stavoprojektu Ostrava je až z let 1972-1979 a realizace probíhala 1979-1985. Během časových prodlev došlo k reduktivním změnám původního konceptu. Krystalicky řešená hmota se propisuje i do uspořádání dispozic. Hexagonální divadelní prostor je navržen multifunkčně pro 500 diváků. Budova zahrnuje i další standardní provozy, jako šatny, dílny, administrativu. Konstrukce je kombinací železobetonu a oceli s vnějším mramorovým obkladem. Interiéry, na kterých spolupracoval Radim Ulman, zahrnují řadu uměleckých děl. Zmínil lze skleněné lustry od Reného Roubíčka, 8 metrů velkou tapisérii od Jana Hladíka, či pohyblivý reliéf od Vladimíra Janouška. Součástí parteru je pak fontána od Stanislava Hanzíka. Opona je dílem Renaty Rozsívalové. Strukturální koncept divadelní budovy s možností experimentálního uspořádání jeviště a hlediště byl vysoce ceněn odbornou veřejností již od samého začátku. Bohužel běžný provoz ukázal, že variabilita není zas tak využitelná. I přesto se budova dochovala bez zásadních stavebních zásahů a stále slouží svému účelu.

Tábornická škola

Lipnice nad Sázavou, č. ev. 37
Jaroslav Vaculík, projekt 1965 / realizace 1965–1969

Spolu s kostelem sv. Josefa v Senetářově na Moravě je Tábornická škola v Lipnici nad Sázavou nejprogresivnější organickou či skulpturální architekturou u nás. Autorem stavby je Jaroslav Vaculík, jeden ze stážistů Le Corbusierova pařížského ateliéru. Vaculíkovu tvorbu charakterizují převážně realizace rekreačních zařízení (nejvíce z nich nalezneme na březích Slapské přehrady). Tábornická škola v roce 1965 navrhnul pro Svaz mládeže. Stavba svůj půdorys rozehrává podle logaritmické spirály (princip zlatého řezu). K hlavnímu centrálnímu hlavnímu prostoru společenské místnosti se z jedné strany vějířovitě napojuje sedm místností (pokoje, kuchyně, kancelář a provozní místnosti). Na druhé straně je společenská místnost prosvětlena řadou oken směrem na hladinu zatopeného lomu. Středu půdorysné spirály v centrální části dominuje krb. Prosvětlení nad krbem také zajišťuje menší nadstřešní okno ve vybíhající věži s komínem na střeše. Část místnosti je rozdělen středovou zdí s kónickým vychýlením a obloukovým prostupem. Vaculík tím vytvořil koncepci hravého jeskynního prostoru. V exteriéru zaujmou přesahy seskládaných pultových střech nesených dřevěnými kulatinami, rytmizace okenních a dveřních otvorů, zastřešení hlavního vstupu větším přesahem jedné ze střech vytvářející markýzu podepřenou pilířem. Stavba je součástí areálu s dalšími unikátními stavbami (chatky, sauna apod.). Tábornická škola je zjevným odrazem vlivu Le Corbusierova kostela Notre Dame du Haut ve francouzském Ronchamp.

Hráz vodní nádrže Dalešice s vodní elektrárnou a Památníkem budovatelů

Kramolín č. p. 57; Slavětice
Ivan Ruller, Tomáš Ruller, Karel Rechlík, sypná hráz: 1971–1977, vodní elektrárna: projekt 1973 /
realizace 1974–1979, interiér správ- ní budovy vodní elektrárny a památník budovatelů: 1978–1980

V roce 1970 podepsalo Československo se Sovětským svazem dohodu o výstavbě dvou jaderných elektráren v Jaselských Bohunicích a Dukovanech. Spolu s jadernou elektrárnou Dukovany bylo nutné vybudovat také vodní dílo, které by pro jadernou elektrárnu zajistilo technologickou vodu. Z hlediska provozu bylo třeba, aby nová přehrada byla přečerpávající a současně pod ní byla vybudována ještě další vyrovnávací přehrada Mohelno. Součástí hráze Dukovany je proto i vodní elektrárna z ocelového skeletu v patě sypané hráze, v jejíž strojovně se nachází čtyři reverzní Francisové turbíny a synchronní generátory, které zpětným chodem mohou vytlačit z vyrovnávací přehrady vodu zpět do hlavní přehrady. Hlavním inženýrem celého vodního díla byl Ing. Hanák z brněnského závodu Hydroprojektu Praha. Součástí díla je také architektonické zpracování a řada uměleckých realizací, které zajistil brněnský architekt Ivan Ruller. Kromě bohaté umělecké výzdoby v interiéru správní budovy elektrárny (tapiserie Miroslava Štolfy, mozaika Miroslava Netíka atd.) byl pod dalešickou přehradou vytvořen Památník budovatelů podle návrhu architekta Ivana Rullera ve spolupráci s jeho synem Tomášem Rullerem a výtvarníkem Karlem Rechlíkem. Jedná se o ojedinělé dílo land-artu tehdejšího Československa, které vzniklo z ocelových zbytků potrubí přivaděčů (ø 6,2 m). Celé vodní dílo je monumentálním komplexem v krajině o délce asi třiceti kilometrů s mnoha dalšími objekty, samotná hráz o výšce 100 metrů je nejvyšší hrází u nás.

Dům kultury

Mariánské náměstí č.p. 2187, Uherský Brod
František Jelínek, projekt 1976, realizace 1979 až 1985 Městská památková zóna Uherský Brod

Dům kultury tvoří výrazně dominantní severní zástavbu Mariánského náměstí a pohledově se uplatňuje i v kontextu historických staveb blízkého dominikánského kláštera s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Fasády tvořeny velkoplošným prosklením v kombinaci s hladkým mramorovým ob- kladem světlé barvy. Poměr plných a prosklených ploch fasády se směrem k východu se snižující se výškou objektu zmenšuje a dochází tak k celkovému odlehčení hmoty objektu a zároveň i zdůraznění jeho gradace. U fasád jsou pohledově uplatněny horizontální plochy z keramických glazovaných hurdis desek v hnědobílé barvě, dílčí plochy s keramickým obkladem v tmavě hnědé barvě a vlastní ocelová konstrukce. Jihovýchodní nároží zdůrazněno v obou patrech velkoryse řešenými pásy balkonů. V přízemí původně situována vstupní část, knihovna, služební byt a restaurace s kuchyní. V prvním podlaží pak přednáškový a Malý a Velký sál, druhé podlaží v nadsálí je řešeno jako technické. V interiéru jsou taktéž uplatněny keramické glazované obklady. Nosná konstrukce objektu je řešena jako ocelová, pocházející z východoslovenských železáren Košice. Objekt stále slouží svému původnímu veřejnému kulturnímu účelu a doposud došlo k minimu úprav. Původní prvky exteriéru, mimo konstrukce stavebních výplní otvorů, i v převážné míře v interiéru, včetně dobových podhledových konstrukcí, jsou téměř intaktně dochovány.

Divadlo pracujících (Městské divadlo Zlín)

třída Tomáše Bati č. p. 4091, Zlín
Miroslav Řepa, František Rozhon, soutěžní projekt 1957, projekt 1958, realizace 1960–1967 kulturní památka

Na základě soutěže v roce 1957 na projekt činoherního divadla ve Zlíně zvítězil z 57 návrhů návrh Miroslava a Karla Řepových. Městské divadlo Zlín, původně Divadlo pracujících, je urbanisticky začleněno do prostoru v centru města v přímé pohledové návaznosti na kostel sv. Filipa a Jakuba. Stavba divadla byla zahájena v roce 1960 a dokončena v roce 1967. Jedná se o kvalitně architektonicky zpracovaný objekt s působivým řešením odlehčené hlavní vstupní uliční fasády s velkorysou prosklenou plochou galerie v patře, vynášenou kónickými sloupy. Zdůrazněn je kontrast jednotlivých hmot objektu a jejich barevné a materiálové řešení. Divadelní sál byl navržen pro 800 diváků a na hlavní objekt dále navazuje přes patrový spojovací krček provozní budova. Na východní straně tak vzniká intimní prostor s kašnou a navazujícím parkem. Provaziště divadla o výšce 25 m se do- minantně projevuje i do vnější podoby budovy a tvoří tak na střeše mohutný hranol s omítkou červené barvy. Konstrukce budovy je ze železobetonového monolitického skelteu. Stropy železobetonové žebrové, střecha ocelová. Před vstupním prostorem budovy je vztyčena plastika Letící múza od L. Moravce. Na kašně v parku je plastika od M. Chlupáče. U hlavního vstupního schodiště jsou osazeny mramorové vázy od J. Habarty. V interiéru jsou dále umělecká díla mj. od Z. Kováře, H. Králové, V. Vaculky, Z. Holuba. Budova divadla je z interiéru i exteriéru téměř intaktně zachována a stále slouží svému původnímu účelu, byť s redukovaným počtem sedadel v sále. Divadlo je kulturní památkou od roku 2000.

Obchodní dům Prior / Kotva

Náměstí Republiky 8, 110 00 Praha 1
Věra Machoninová, Vladimír Machonin, 1969 – 1975
kulturní památka, r. č. ÚSKP 106370

Dokonalé propojení konstrukce, technologie a architektury. Skelet s šestiúhelníkovým rastrem, největší půdorys s volně uspořádanou prodejní dispozicí. Nezaměnitelný výraz kombinace plných kortenových stěn, svislých pásů oken a robustních betonových věží. Náměstí Republiky je prostor, zformovaný až při spojování Starého a Nového Města do jednoho organismu. Tak vznikla na počátku 20. století Krá- lodvorská ulice a postupně byla rozšířena dnešní Revoluční třída. Náměstí se mělo stát symbolickým prostorem, charakterizujícím Prahu jako hlavní město. Na tento záměr se konala řada soutěží, které však zůstaly bez výsledků. O obchodním domě na volné parcele se uvažovalo již na sklonku 20. let, ale až v roce 1969 byla vypsána architektonická soutěž, která sem situovala nový obchodní dům, první od roku 1938, kdy byla dokončena Bílá labuť. Velká parcela je lemována domy mnoha historických stylů a různých velikostí. Návrh Machoninových zvolenou strukturou dokázal nejlépe dané místo využít, a přitom požadovanou velikost dostatečně potlačit. V základu návrhu je struktura složená ze šestiúhelníků, které se plástvovitě skládají s minimalizací prázdných míst. Stavba měla mít původně ocelovou konstrukci, podle požadavku dodavatele, švédské firmy SIAB, však byl projekt přepracován na železobetonový skelet. Obvodový plášť je jedním z prvních příkladů užití kovových prvků. Byť se původně počítalo s prvky Korten, tedy z oceli předem řízeně zkorodované, pro realizaci byl vybrán plášť eloxovaný. Jen minimálně byl prolomen okny, především na užších koncích. Ke kovovému plášti byly přičleněny železobetonové tubusy únikových schodišť s úzkými a vysokými, výraznými okny. Stavba je ukázkou vrcholně kvalitní soudobé architektury citlivě se začleňující do historického jádra města.

Hotel Intercontinental

náměstí Curieových 43/5, Praha 1, Staré Město
Karel Filsak a kolektiv, návrh 1966, realizace 1968–1974
Pražská památková rezervace

Objekt byl vybudován podle projektu kolektivu autorů Karla Filsaka a jeho spolupracovníků Karla Bubeníčka, Jiřího Loudy a Jaroslava Švece (Ateliér Epsilon SPA) z prostředků americké společnosti Tower International ING. Českým investorem se stala Československá dopravní kancelář, známá pod zkratkou ČEDOK. Výslednému umístění mezinárodního hotelu předcházela soutěž prověřující i jiné atraktivní pražské lokality. Devítipodlažní železobetonová monolitická stavba s fasádami kom- binujícími režný beton, keramické tvarovky, kov a sklo byla navržena jako solitérní budova s nástupním prostorem na jižní straně. Většina vnitřních prostor, moderně řešených, je dílem Ateliéru Beta Jana Šrámka, např. hotelová hala, koktejl bar, snack bar, Lovecké salonky, kongresový sál, pokoje, administrativní zázemí. Část společenských prostor vytvořila dvojice z tria tzv. „bruselských“ architektů František Cubr a Zdeněk Pokorný, konkrétně interiéry tří významných prostor – restaurace v přízemí (tzv. Cechovní síň), vinárny v suterénu (tzv. Mázhaus) a nočního klubu v 8. patře. Pozoruhodné interiéry reagující na atmosféru staré Prahy doplňovaly starožitné předměty a nábytek i četná umělecká díla soudobých autorů, například Františka Ronovského, Miloslava Hejného, Hugo Demartiniho, Reného Roubíčka, Josefa Klimeše, Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Současné interiéry zachovávají původní artefakty pouze částečně. Exteriér je dochován v původní podobě a objekt nenásilně doplňuje panoráma pravého břehu Vltavy.

Věžový vodojem Kohoutovice

Bellova 910/27, Brno
Tomáš Černoušek, 1969–1973

Třicetimetrový věžový vodojem umístěný na vrchu Baba v Brně-Kohoutovicích je jednou z dominant města Brna. Stavba dimenzovaná pro 700 m3 vody s výškou vodního sloupce 9 m byla určena k zásobování vodou pro městské části Brno-Bohunice, Nový Lískovec a Kohoutovice. Objekt byl postaven v roce 1973 Průmstavem Pardubice podle projektu Tomáše Černouška z roku 1969. Tehdy dostal projekční ateliér Sigma Engineering Olomouc za úkol v předstihu vyprojektovat inženýrské sítě a objekty určené pro zásobování nově budovaných sídlišť Kohoutovice, Nový Lískovec a Bohunice. Vodohospodářskou část vytvořil J. Opletal a A. Smětal, konstrukci J. Hejzlar a B. Mencl. Tomáš Černoušek, který byl hlavním projektantem stavby, své dílo pojednal téměř sochařsky s patrnou inspirací českým kubismem. Návrh je alternativou nerealizované ocelové vodárenské věže pro Olomouc z roku 1967. Představuje otevřený kalich naplněný životadárnou tekutinou. Železobetonová stavba sestává z dříku, který byl odlit pomocí posuvného bednění a samotného kalichu sestaveného z ocelových žeber vyplňovaných prefabrikovanými betonovými deskami – každá mezera mezi žebry je vyplněna trojicí desek. Vstup do vodojemu je z jihu dvojitými dveřmi, vzhůru stoupá segmentové ocelové schodiště, při vstupu je vpravo vedeno potrubí. V prostoru pod akumulací jsou potrubí zaústěna do dna nádrže, výstup dále pokračuje středovou šachtou s ocelovými žebříky a podestami. Z šachty vede průlez do meziprostoru mezi strop nádrže a střechu, která je nesena příhradovou konstrukcí. Ze stropu vede vstupní otvor do nádrže.

SVÚT/Krajský úřad Libereckého kraje

U Jezu, Liberec-Perštýn
Zdeněk Plesník, projekt 1966 / realizace 1966–1974 Karel Novotný (SIAL), 2000–2004, rekonstrukce

Nejvyšší liberecká budova (78 m) byla postavena podle projektu vypracovaného Zdeňkem Plesníkem z Centroprojektu Gottwaldov v letech 1967–74. Devatenáctipodlažní objekt SVÚTu byl provozně-administrativní budovou s převahou dílenských a laboratorních provozů, kterou Rostislav Švácha trefně označuje „vertikální halou pro stroje“. Průčelí oživuje kordonová římsa obíhající každé patro v polovině jeho výšky, čímž Plesník docílil dojmu dvojnásobného počtu etáží. Fasáda je nesena svislými ocelovými nosníky do profilu písmene Y, kolejnice na střeše slouží k zavěšení pojízdné lávky na čištění vnějšího pláště. Budova byla v mnoha ohledech experimentální stavbou, která předběhla svou dobu použitím moderních stavebních postupů. Objevuje se zde progresivní stavební technologie zvedaných stro- pů lift slab a taženým bedněním u betonáže jader, při níž jsou jednotlivá patra vybetonována v jedné úrovni a následně vysouvána nahoru za pomoci hydraulického zvedáku. Tu vyvinul pro ČSSR pardubický Průmstav podle původního amerického patentu z roku 1954. Zdání dvojnásobného počtu pater domu způsobují vkládané parapety – kordonové římsy rozdě- lující každé patro. Unikátním technickým prvkem je pak stále funkční výtah typu páternoster, jeden z nejvyšších v Evropě. Od počátku se počítalo s tím, že budova bude součástí rozsáhlejšího komplexu čtyřpodlažních horizon- tálních budov, k jejichž realizaci ovšem nakonec nedošlo. V letech 2000–04 objekt prošel rekonverzí na sídlo Krajského úřadu Libereckého kraje.

Obytný dům s vodojemem

I. P. Pavlova 62, Olomouc
Petr Brauner, projekt 1968 / realizace 1968-1973

V letech 1967–1977 vyrostlo v katastru Nové Ulice panelové sídliště „F1“, považované za nejlepší a nejkvalitnější soustředěnou bytovou výstavbu v Olomouci. Jeho autorem byl přední architekt olomouckého Stavoprojektu Vít Adamec, který využil svažitého terénu a rozmístil do daného území deskové domy, solitérně doplněné bodovými. Autorem hlavní dominanty na okraji sídlištního celku tvořené impozantním věžovým obytným domem byl Petr Brauner ze Stavoprojektu Olomouc. Architekt umístil nad čtrnáctipodlažní výškovou stavbu s dvaašedesáti velkoryse řešenými byty vodo- hospodářskou nástavbu s kapacitou 1 000 m3 vody, čímž elegantně vyřešil potíže se zásobováním pitnou vodou. Atypická konstrukce budovy z monolitického železobetonového skeletu se základy sahajícími do dvacetimetrové hloubky umožnila vyhnout se unifikovanému vzhledu běžné panelové produkce. Aby byl dům při vypouštění vody vždy zatížen rovnoměrně, použil autor dvě komory vodojemu vložené v sobě, ale na sobě nezávislé, a to přímo ve středu patra a do severního štítu budovy umístil šachtu vedoucí potrubí s vodou hnanou vzhůru a dolů, sahající od sklepa po nejvyšší patro. Brauner na stavbě použil motivů blíz- kých české meziválečné architektuře, kterou zde evokují nautická a pásová okna, barevnost či částečně otevřená podlaží, oddělující obytnou a vodárenskou sekci. V současné době je objekt po rekonstrukci fasád.