V. K. NOVÁK

Nebezpečný

O výstavě

Vratislav Karel Novák (*1942 +2014) je autorem mnoha kinetických kovových plastik ve veřejném prostoru v Čechách i v zahraničí. Jeho práce jsou označovány termínem “kinetický konstruktivismus” a pohání je vítr nebo elektromotor. Nejznámější z nich je pražský Stroj času - Metronom na Letné. Kvůli jisté nebezpečnosti a komplikované údržbě nebyl osud jeho plastik vždy jednoduchý a některé z nich byly časem odstraněny. Novákova monumentální sochařská tvorba je svým pojetím ojedinělým solitérem a stojí za to o ní informovat a uchovat ji pro příští generace.

Konstruktivistické plastiky Vratislava Karla Nováka se svým charakterem vymykají z běžné sochařské tvorby u nás i ve světě. Díky pohybu, který v sobě většina z jeho prací nějakým způsobem reflektuje, jsou řazeny pod termín „kinetický konstruktivismus”.

Nejznámější autorovou prací ve veřejném prostoru se stala jedinečná funkční, elektrifikovaná plastika letenského Metronomu, realizovaná v roce 1991. Nicméně první Novákova kinetická plastika vznikla již v roce 1978. Kinetismus a konstruktivismus vycházely z autorovy záliby v technických vynálezech a mechanických konstrukcích a jeho všeobecného obdivu k technickému pokroku. Konstrukce vytvářel v jednoduchých geometrických formách. Nikdy se nejednalo jen o strohé technické řešení formy. Autorovy kovové objekty vždy obsahovaly složitější myšlenkovou i citovou podstatu, vztaženou k tématu a geniu loci jejich umístění. První práce tohoto druhu se objevily v roce 1978 jako malé mechanické hravé samohyby, jejichž kovová konstrukce je složena z koleček, ojí, osiček, převodů nebo táhel. Pro jejich cyklický pohyb je autor pojmenoval „cykloty”. Cykloty jako základní princip využívají valivý, otáčivý, krouživý či kývavý pohyb, vtělený do výtvarně pozoruhodných konstrukčních prvků. Ty následně uplatňoval také ve svých realizacích do architektury a veřejného prostoru. Některé z autorových plastik byly také doplněny o zvukový efekt. Novákovy kinetické konstrukce s jednoduchou nebo složitější mechanikou byly zpočátku poháněny pouze působením větru, od druhé poloviny 80. konstruoval některé plastiky i na elektrický pohon. Významným momentem pro jejich realizaci byla spolupráce s architekty, kteří tato neotřelá díla prosazovali do veřejných budov nebo sídlištních celků. Ne vždy byly Novákovy plastiky veřejností přijímány pozitivně, jak o tom svědčí dobová dokumentace a korespondence. Mimo politických důvodů to bylo zejména nepochopení tohoto typu výtvarných prací ve veřejném prostoru. Významnou roli v odporu k autorovým realizacím sehrál za větrného počasí nadměrný hluk, který iritoval obyvatele či uživatele okolního prostoru.

U některých objektů se projevovala také častá poruchovost. Další z aspektů nevole k autorovým kinetickým plastikám byla také určitá míra jejich nebezpečnosti. Neblahým kritériem jejich delší existence byl kovový materiál a mechanické prvky, které bylo nutné po určité době udržovat pravidelnými nátěry, mazáním či výměnou při opotřebení. To vše často vedlo k poškození, zaaretování nebo dokonce k cílenému odstranění autorových „nepohodlných“ plastik. V současné době se z realizovaných plastik V. K. Nováka nacházejí ve veřejném prostoru již jen dvě třetiny a ne všechny jsou v dobrém technickém stavu. Nezbývá než si přát, aby byli jejich majitelé či nájemci v budoucnu prozíraví a vhodnou údržbou prodloužili jejich životnost minimálně pro další generaci.

Kurátorky výstavy

Kateřina Nora Nováková
Ludmila Šikolová