Neuer Vestungs-Bau

Menno van Coehoorn (1641-1704) byl holandský vojenský inženýr a autor mnohých vylepšení fortifikací a obléhacích technik. Přezdívalo se mu proto „holandský Vauban“. Ve svém umu se mohl rovnat svému slavnějšímu francouzskému současníkovi a protivníkovi, avšak Menno na rozdíl od Vaubana měl smůlu na pány, kterým sloužil. Trochu zjednodušeně lze říci, že nedokázali docenit jeho talent a nejraději by vedli pouze nízkonákladové války.

Narodil se v nizozemském Frísku do důstojnické rodiny. Měl velmi dobré vojenské vzdělání, a tak se již jako šestnáctiletý stal kapitánem v holandské armádě. Roku 1673 se podílel na obraně Maastrichtu a poprvé se tak nepřímo střetl se svým sokem markýzem Vaubanem, jenž zde ve vojsku Ludvíka XIV. vedl obléhání a město dobyl. Coehoorn se účastnil i jiných bitev francouzsko-nizozemské války a za svou odvahu během bitvy u Seneffe se dočkal povýšení na plukovníka.

Svou pozornost tehdy věnoval pevnostnímu stavitelství. Jeho práce Versterchinge de Vijfhoeks met alle syne Buytenwerken dostala Coehoorna do povědomí a nejvyšší armádní představitelé jej pověřili úkolem zrekonstruovat holandské pevnosti. Jeho stěžejní prací, ve které formuloval své myšlenky, byla kniha Nieuwe Vestingbouw op een natte of lage horisont vydaná roku 1685. Kniha se dočkala překladu do angličtiny, francouzštiny a také do němčiny pod názvem Neuer Vestung-Bau. Prezentovaná publikace byla vydaná roku 1708 v německém Weselu. Autor zde předkládá tři systémy opevnění. Zohledněna jsou specifika ploché nizozemské krajiny bohaté na bažiny. Ta do značné míry znemožňovala útočníkům provádět podkopy. Zajímavé bylo, že dokázal skloubit pozitiva vodních a suchých příkopů. Toho Coehoorn docílil tím, že snížil jejich dno těsně nad úroveň podzemní vody. Obránci se zde mohli bez problémů pohybovat, ale obléhatelé, kteří by si chtěli vyhloubit cestu přes příkop, by byli rychle zaplaveni vodou. Coehoorn rovněž tvrdil, že jeho pevnosti byly až o třetinu levnější než ty francouzské.

Vedle Vaubanových vyšperkovaných a čtivých prací působí Coehoornovo dílo suše a nezáživně. Je však nutné si uvědomit, že svou knihu psal předtím, než dosáhl svých největších úspěchů.

Coehoornův postup obléhání se od Vaubanova lišil ve vyšší rychlosti. Zatímco Vauban postupoval pomalu a systematicky a ušetřil tak mnoho životů (alespoň těch, kteří bojovali na jeho straně), Coehoorn postupoval rychleji, ovšem za cenu větších ztrát. Je však pravda, že níže postavený Coehoorn nebyl vždy takovým pánem situace jako Vauban. Příkladem toho může být obléhání valonského Namuru, který roku 1692 Francouzi pod Vaubanovým vedením oblehli a dobyli. Vauban a poražený Coehoorn se poté osobně setkali. O tři roky později jej však Coehoorn, byť za cenu velkých ztrát, dobyl zpět. Zemřel na mrtvici v roce 1704 během cesty za svým velitelem vévodou z Marlborough.

Kniha má formát A5, novou polokoženou vazbu s pěti vazy na hřbetě a zpevněnými rohy desek. Ořízka má červenou barvu. Je tištěna novogotickým písmem a obsahuje přílohy vlepované na různé strany textu. Nejčastěji jsou na nich mědirytiny pevnostních staveb.