Mémoire, pour servir d'Instruction dans la Conduite des Sieges et dans la Défense des Places

Markýz de Vauban (1633–1707) se po právu řadí mezi nejvýznamnější pevnostní stavitele, a tím de facto i mezi největší osobnosti vojenských dějin. Pocházel z burgundské nižší šlechty. V deseti letech osiřel. Avšak měl štěstí, protože se o něj postarala církev a dostalo se mu vzdělání v matematice a geometrii, což měl později bohatě zúročit. Doba vlády Ludvíka XIV. byla pro Francii vším, jen ne obdobím klidu a míru. Mladému Vaubanovi se proto jevilo jako celkem logické zvolit si vojenskou kariéru. V 17 letech vstoupil do armády, ne však do královské, ale do povstaleckého vojska prince Ludvíka II. de Condé. V roce 1653 byl raněn a zajat královskými vojáky při obléhání Sainte-Ménehould. V zajetí se mu však dostalo dobrého zacházení a sám kardinál Mazarin mladému inženýrovi nabídl hodnost poručíka v burgundském pluku, přejde-li na stranu krále. Nabídka, která se neodmítá. V následujících letech opevňoval města. Jindy se naopak účastnil obléhání. Během těchto operací utržil mnoho dalších zranění. Jedno z nich mu způsobilo jizvu na levé tváři, což je vidět i na jeho dochovaných portrétech. Když v roce 1705 odcházel na odpočinek, měl hodnost maršála Francie. Během své dlouhé kariéry vybudoval přes třicet nových pevností a stovky jich zmodernizoval. Zemřel 30. března 1707 na zápal plic. V roce 1808 nechal Napoleon uložit jeho srdce v alabastrovém osáriu pod kopuli pařížské Invalidovny.

Jeho inovace v technikách obléhání byly tak revoluční, že se staly mezníkem v oboru a používaly se až do počátku 19. století. O pevnostním obléhání sepsal několik prací, z nichž některé se nacházejí v historickém fondu NTK. Prezentovaná publikace byla vydána roku 1740 v holandském Leidenu, městě, které dvakrát během své existence rovněž zakusilo obléhání (1420, 1574).

Kniha je rozdělená do dvou částí. První část začíná vysvětlením osmi nejčastějších chyb, kterých se dopouštějí obléhatelé, např. nízká odbornost velitelů a ženistů, špatná volba místa útoku a neschopnost zabránit nepřátelským výpadům, kvalita použitých materiálů nebo špatný stav děl. V následující kapitole tato tvrzení ukazuje na konkrétních příkladech. V páté a šesté kapitole definuje pojmy o obléhání a útoku. Dále pak vysvětluje postup správného obléhání. Popisuje rekognoskaci místa, jak kopat zákopy a jak je chránit. Vauban rozlišoval dva typy zakopů - paralery, které dělaly oblouk kolem pevnosti, a spojovací sapy. Díky nim již obránce nemohl tak snadno odhadnout směr útoku. Systém paraler dramaticky zkrátil dobu potřebnou k obléhání pevnosti a snížil dobyvatelovy ztráty. Zvláštní kapitoly věnuje bateriím děl a redutám. Kupodivu zde neuvádí svůj další zlepšovák, tzv. rikošetovou palbu zaměřenou na likvidování živé síly nepřítele. Za zmínku stojí, že Vauban příliš neholdoval dlouhodobému ostřelování pevností, protože je chtěl raději dobýt než zničit. Dále se opět rozepisuje o zákopech, jak jimi procházet a jak je nejlépe bránit. Zabývá se rolí minérů, kteří svými podkopy a minami ničili hradební soustavy a přiváděli tak obléhání ke zdárnému konci.

Druhá část, zabývající se pro změnu obranou, je již podstatně stručnější. Zde se popisuje jak organizovat obrannou linii, jak provádět účinné výpady, které komplikovaly obléhatelům život a prodlužovaly jejich práci. Zmiňuje obranu půlměsíce, což byla pevnůstka trojúhelníkového tvaru s půlměsícovým obloukem předsouvaná do příkopu před špicí bastionu ke zvýšení jeho ochrany. Následují popisy obrany samotných bastionů. Jsou zde rady, jak hospodařit s municí. V poslední kapitole jsou vysvětleny role a úkoly jednotlivých důstojníků i význam nemocnice.

Kniha má formát A4, hnědou koženou vazbu a červenou ořízku. Obsahuje rovněž 29 složených listů přílohy na konci publikace, které zobrazují kresby bastionů.

Kniha je volně dostupná on-line.