Zur Geschichte und Begründung des Pessimismus

Není nijak udivující, že právě v 19. století, jež můžeme považovat za období největšího rozmachu dějinného optimismu, propukl jeden z myšlenkově nejprominentnějších sporů, jemuž se říkalo Pessimismusstreit. Ten souvisel s historismem, s nímž byla spojována důvěra v další vývoj evropské civilizace. Tuto bezdůvodnou důvěru radikálně znehodnotila první světová válka, ale ještě než tento celosvětový konflikt vypukl, byli tací, kteří právě v evolučním optimismu spatřovali hrozbu. K nim patřil nejen Eduard von Hartmann, jehož spis o pesimismu je možné chápat jako jedno z myšlenkových proroctví o konci naivní důvěry v mírový vývoj.

Ačkoli spis K dějinám a založení pojmu pesimismu zdánlivě stojí na okraji Hartmannova díla, tvoří spolu s Hartmannovým pojmem nevědomí (Philosophie des Unbewussten, 1869) a spolu s jeho gnoseologickým realismem (Das Grundproblem der Erkenntnis, 1889, Grundriss der Erkenntnislehre, 1907 a Kategorienlehre, 1896) jeden celek. Je nutno si položit otázku, nakolik a proč měl pojem pesimismus, který hrál důležitou roli rovněž u Arthura Schopenhauera, takovou váhu i u gnoseologického realisty Hartmanna. Ten včleňuje pesimismus do svého axiologického systému a dokonce vytváří na základě obou opozit, tedy pesimismu a optimismu, „hodnotovou tabulku“, v níž je tato dichotomie hodnocena z hlediska sfér eudaimonismu a teologicko-evolucionistické sféry, kde mezi póly pesimismus a optimismus pak zaujímá střed indiferentismus. Před myšlenkovým zdůvodněním pojmu pesimismus předesílá Hartmann dějinný úvod. Tyto dějiny nejsou přehledovým výčtem dějin pesimismu, ale Hartmann se zabývá pojetím pesimismu u Plotina podrobným rozborem Ennead a obsáhle se věnuje dílu Immanuela Kanta, jehož označuje za „otce moderního pesimismu“. U Plotina není důvod volby právě tohoto novoplatonika zřetelný, nicméně důvodem volby Immanuela Kanta je právě Hartmannovo protikantovský postoj, prolínající se celým jeho dílem. Dějinný úvod k pojmu pesimismu je spíše záminkou, aby si kritikou Plotina a Kanta připravil půdu pro svůj rozvoj a založení pojmu pesimismus. Kromě těchto dvou filozofů, kteří neměli s pojmem pesimismu nic společného, se Hartmann věnuje dílu již zcela zapomenuté filozofky Olgy Plümacher-Hünerwadel ( knize Der Pessimismus in Vergangenheit und Gegenwart) a pesimismu v lyrice. V dalších kapitolách, kde se věnuje pesimismu již z hlediska „pragmatiky“, tedy z hlediska toho, zda je pesimismus škodlivý, zda může působit výchovně, zda může vést k sebevraždě a vyrovnává se s agathologií (Güterlehre) Augusta Döringa. Döringovo pojetí nauky o dobrech, které Döring nazýval vědou o hodnotách (die Wissenschaft von der Werten), je ostatně jedním z pramenů Hartmannovy filozofie hodnot.

Hartmannovo pojetí pesimismu je od začátku poznamenáno jednou chybou, která pak deformuje celé jeho rozvinuté učení o tomto jevu. Ve svém pojmovém uchopení nerozlišuje pesimismus od skepticismu. Na začátku spisu Zodpovězení otázky: Co je osvícenství charakterizuje Kant předmět své otázky: „Osvícenství je vykročení člověka z jím samým zaviněné nesvéprávnosti. Nesvéprávnost je neschopnost používat svého rozumu, aniž bychom byli vedeni někým jiným.“ Nejen toto krátké pojednání, ale i další Kantovy spisy neposkytují žádný důvod ho považovat za „otce moderního pesimismu“.

Hartmann nenavazuje na Schopenhauerovo pojetí pesimismu, přitom však vychází z utrpení jako lidské dimenze, která je důvodem k pesimismu. Jeho pesimismus je však spíše „teoretický“, nemá nic společného s tím pojetím pesimismu, který bychom našli u Kierkegaarda či dalších. Jak říká Hartmann v jedné z pasáží své knihy: „Filozofický pesimismus se zabývá otázkou, zda je bilance libosti (Lustbilanz) světa negativní; je to čistě teoretická otázka, která může být vyřešena pouze intelektuálními prostředky. Pesimismus nás pobádá k tomu, abychom se intelektuálně zabývali souhrnně pocity libosti nebo nelibosti, ale on sám je tak málo pocitem, jak málo je biologie skutečným životním procesem v organismu, je o sobě a pro sebe tak málo bolestivý, jako je omamná nauka o narkóze.“ Otázku bilance libosti však není možno zodpovědět bez opory v lidské zkušenosti a ta je nepřevoditelná na nějakou obecnou zkušenost, už proto ne, že zkušenost je právě nejzazším způsobem individuace všeho obecného.

Sepsal: PhDr. Michal Janata