Mikrographie

V díle botanika Hugo von Mohla je Návod k poznání a používání mikroskopu tematicky ojedinělým počinem, neboť se nevěnuje rostlinám, ale obecně této optické pomůcce. Název Mikrographie není zvolen náhodou, protože je to explicitní odkaz na knihu Roberta Hooka Micrographia, v níž je tento optický nástroj popsán. 17. století je pionýrskou dobou mikroskopie. Marcello Malpighi, autor Anatomia plantarum (Anatomie rostlin), Nehemiah Grew, The anatomy of plants, i Anton van Leeuvenhoeck, všechno přední exponenti mikroskopie, byli všichni Hookovými současníky. Je pikantní shodou okolností, že rok po vydání Mohlovy knihy, která v dějinách mikroskopie hraje podobně důležitou roli jako Hookova Micrographia, začal průmyslník a optik Carl Zeiss vyrábět mikroskopy sériově. Tím se tento nástroj, v 17. a 18. století omezený na velmi úzký okruh badatelské elity, zdemokratizoval a rozšířil do mnoha sfér života. Nikoli náhodou souvisí toto masové rozšíření mikroskopu s vynořením se několika konkurenčních buněčných teorií (Matthias Schleiden, Theodor Schwann, Jan Evangelista Purkyně a Hugo von Mohl). Ačkoli se tyto nejvlivnější teorie lišily ve svých zdůvodněních i popisech, je jejich společným základem přesvědčení, že buňka je základní stavební jednotkou všech organismů.

Když psal Hooke své pojednání o „mikrografii“ (tedy před rokem 1665), byl mikroskop, stejně jako dalekohled, považován za jakousi kuriozitu. Paradoxně právě těmto optickým nástrojům byly přičítány negativní vlastnosti, zejména zkreslování skutečnosti. Mikroskop přece nemůže podávat věrohodné svědectví o předmětech zkoumání, když tento nástroj mění své objekty v jakousi karikaturu skutečné podoby už tím, že mění jejich základní velikostní parametry. Odpor vůči makro i mikroskopii byl společensky většinový, jak dosvědčují např. dobové polemiky vůči van Leeuvenhoeckovi i vůči Galileovi. Jména polemiků jsou ovšem už zapomenuta, ale odkaz těch, kdo stáli v obecném opovržení, dnes patří k živé souvislosti vědy. Tyto dobové námitky vůči mikroskopu i dalekohledu byly zmatené, bereme-li v úvahu, jak malou prestiž měly lidské smysly zejména v oborech lidského poznání už od Platónových dob. A ještě paradoxnější je to, že to byly právě tyto dva optické instrumenty, které vzaly nedůvěru k lidským smyslům vážně. Ukázal-li Hooke prostřednictvím mnohanásobného zvětšení strukturu korku, pak se tím odvážil za hranice zraku a usvědčil tento lidský smysl nejen z nedostatečnosti, ale i ze „lži“. Vidí-li lidský zrak korek jako sice porézní, ale přece jen kompaktní hmotu, pak o něm nepodává věrohodnou zprávu, protože díky mikroskopu vidíme korek jako soubor „cellul“. To je ten pravý korek, skrytý za tím, který nám zprostředkují naše oči. Všechna mikroskopická pozorování, která Hooke popisuje a zobrazuje ve své Mikrografii, ukazují, že předměty, které se nabízejí zraku, mají dvě různé polohy. Mikroskop změnil přirozenou zkušenost, protože nabídl ještě další rovinu reality předmětů, vnímaných a konstituovaných našimi smysly. Mikroskop, podobně jako dalekohled, umožnil vnímat objekty tak, jak je nemůžeme lidskými smysly postihnout. Nahradil tak zkušenost přirozeného světa vědecky konstruovaným světem. Do něho už plně vstoupila mikrografie 19. století. Jejím nejdůslednějším reprezentantem je Mohlova Mikrographie, na první – a chybný – pohled pouhý manuál, jak napovídá název Anleitung, ve skutečnosti však jeden z nejdůležitějších vědeckých spisů 19. století.

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Kniha je volně dostupná online.