A system of logic, ratiocinative and inductive

Millovo dílo A system of logic je klasickou knihou induktivní logiky, avšak je také reprezentantem psychologismu v logice, vůči němuž se vymezila fenomenologie. Je to ona „sporná otázka ohledně vztahu mezi psychologií a logikou“ z Husserlových Logických zkoumání. Skutečně právě Mill je reprezentantem toho pojetí logiky, jejímž teoretickým základem je psychologie. Ostatně už před Edmundem Husserlem vytýkal Millovi ve svém zásadním díle Grundlagen der Arithmetik Gottlob Frege, že zaměňuje „pozorovatelné skutečnosti“ s „touto samotnou čistě matematickou větou“. Millova logika je extrémně induktivní už tím, že všechny své premisy odvozuje ze zkušenosti. Mill nezná žádné deduktivní definice, žádné skutečnosti, jež by existovaly a priori. Vše je u něj zúženo na induktivně-zkušenostní svět. Je to ovšem paradox, protože právě logika jako zároveň normativní a praktická věda je doménou deduktivnosti. V kritice čistého rozumu přiřazuje Immanuel Kant syntetické soudy právě zkušenosti, protože predikát přisuzovaný subjektu leží mimo tento subjekt a je tedy nutné se opřít o zkušenost. Jak Kant uvádí v proslulém příkladu, je výrok „všechna tělesa jsou rozlehlá“ (míněna je Descartesova res extensa, rozprostraněnost jako vlastnost těles) analytickým soudem, neboť rozlehlost jako predikát je již obsažen v subjektu těleso, naproti tomu výrok „všechna tělesa jsou těžká“ již rozšiřuje predikátem těžká vlastnost těles o tu vlastnost, která není v pojmu tělesa definičně přítomna.

Je pozoruhodné, v jak malé či spíše žádné míře, se Mill ve své zásadní práci nevyrovnává s problematikou logické konstrukce soudů, ačkoli právě Kantova Kritika čistého rozumu do určité míry nastoluje nutnost se vyrovnat s touto myšlenkovou atitudou. Místo toho se Mill zabývá pojmy jako matematická jistota a zřejmost důkazu tak, že je bez dalšího podřizuje zkušenosti jako zdroji těchto jistot. Millova logika je konstruovaná psychologicky. Přisuzuje dokonce i bezrozměrným bodům velikost (bod vymezuje Eukleidés ve svých Základech jako to, „co nemá žádnou část“) a čáře šířku („Čára je délka bez šířky“, Eukleidés). Pro styl Millovy logiky je příznačná jeho definice bodu: „Naše idea bodu je, jak se domnívám, ideou minima toho, co je ještě viditelné, je to nejmenší část plochy, kterou můžeme ještě vidět.“ Pojmy tedy Mill vyvozuje nikoli čistě deduktivní cestou z premis, ale podřizuje je slepě zkušenosti, dokonce bychom mohli říci, že se nechá slepě zkušeností vláčet. Pojmy však, jak někde ve Fenomenologii ducha, pravil Georg Wilhelm Hegel, jsou živlem ducha, což můžeme interpretovat také tak, že smyslová verifikace pojmů není totéž jako jejich konstituce.

Millovu extrémně induktivní logiku bychom mohli charakterizovat jako extenzi zkušenosti, ostatně právě zde Mill říká, že pravdivostní soudy jsou „generalizace vytvořené na základě pozorování“. Způsob, jak tato generalizace probíhá, popisuje Mill na jiném místě, když označuje „první principy geometrie“ za „pouhou fikci“. Pojmy podle Milla vytváříme tak, že předměty, které tyto pojmy zastupují, „jsou zbaveny všech vlastností s výjimkou těch, o nichž jsme se rozhodli uvažovat“. Čteme-li jinak důmyslně vystavěnou rozsáhlou úvahu o logice z hlediska toho, kam dospěla pozdější symbolická či matematická logika či jinak logistika, vidíme, že logika se ubírala, naštěstí, zcela jiným, vlastně zcela opačným směrem, než empiristická Millova logika. Vždyť logika, ať už ji chápeme jakkoli, je zbavena psychologismu, vůči němuž se vší myšlenkovou radikalitou (ve smyslu jít do kořene věcí) vyhranila právě Husserlova fenomenologie (i v návaznosti na Brentana a Fregeho). Nicméně právě extrémní Millův aposteriorismus je připomínkou toho, že smysly a lidská zkušenost se přece jen na našich soudech podílejí, ačkoli to není tak přímočarým a zásadně konstitutivním způsobem, jak se domníval Mill.

Millovu logiku ovšem nemůžeme zúžit jen na problém psychologismu. Millův základní pojem je jméno, jímž nahrazuje termín. Pro singulární termíny, jimiž jsou vlastní jména, deiktické či kontextově závislé výrazy typu právě deiktik jako např. ukazovací zájmeno tento a deskripce typu „autor knihy A system of logic“, vyhrazuje pojem individuální jména. Těm ovšem Mill přisuzuje pouze denotativní vlastnost, to znamená, že pouze něco označují, nikoli že by ještě „vtiskovali smysl“, což je funkce konotace. Tím se ovšem dostává do logicky svízelné situace, protože pak by z toho vyplývalo, že jména jsou pouze přiřazena osobám či věcem, ale pak je otázka, co učinit právě s deskripcemi typu „autor knihy A system of logic“. Mill se tomuto problému elegantně vyhýbá tím, že ztotožní individuální jméno nikoli přímo se svým předmětem, ale s představou o něm. Tím se ovšem vyhnul jednomu problému, aby „zakopl“ o jiný, protože nemáme po ruce smyslový korelát individuálního jména, ale představu, která přece nevyčerpává svůj předmětem v celém rozsahu jeho možností být vnímán. Problémem zde tu je, hodně zjednodušeně řečeno, asociační, tedy psychologické pojetí znaku a jeho představy. Tento problém za Milla vyřešil Frege už svým známým rozlišením na význam a smysl na notoricky známém příkladu Jitřenky a Večernice. Ještě dále pokročil v řešení problému deskripce chápaného jako čistý denotát Bertrand Russell v rovněž známém příkladu „Walter Scott je člověk“. Scott není podle Russella proprium, tedy vlastní jméno, ale latentní deskripce, protože je s ním spojen výraz „autor Waverley“. Ovšem i Russellovo řešení má svá úskalí, pro jejichž rozvedení zde není místo, a i kdyby bylo, míjelo by se to s účelem této „anotace“. Můžeme tedy skončit pointou, parafrází logického Russellova zápisu: „John Stuart Mill“ znamená „existuje jedno x, pro které platí: x je autor knihy A system of logic a zároveň je to osoba jménem John Stuart Mill.“

Sepsal: PhDr. Michal Janata