Fragmente aus den Naturwissenschaften

Soubor statí významného fyzika 19. století Johna Tyndalla je obrazem širokého oborového rozpětí, které nebylo v té doby žádnou výjimkou, ale naopak pravidlem. Německý překlad Fragments of Science je doplněn předmluvou německého fyziologa a fyzika Hermanna von Helmholze.

K nejdůležitějším článkům tohoto souboru patří stať Základní zákon přírody. Tyndall se v něm zabývá ohraničeností a nekonečností vesmíru, dotýká se problematiky prostoru, ale neopírá se o žádnou v té době relevantní filozofickou interpretaci prostoru, jakou stále ještě bylo Kantovo pojetí z jeho Kritiky čistého rozumu. Právě naopak, Tyndall rozvíjí svou úvahu o prostoru, jako by to byl empirický pojem. Je třeba si uvědomit, že právě Kant nepovažoval prostor za empirický pojem, ale za nutnou představu a priori, nikoli za obecný pojem vztahů mezi věcmi vůbec, ale za čistý názor, za apriorní názor, nikoli pojem. Tato nepřítomnost filozofie v Tyndallově úvaze může být jednou z mnoha ilustrací Heideggerova výroku, že věda nemyslí, v tom smyslu, že věda nemá pojmové prostředky k tomu, aby se mohla zamýšlet nad svými vlastními předpoklady. Ještě příznačnější je absence otázky, co je to vlastně přírodní zákon, o němž Tyndall uvažuje.

Přírodní zákony jsou historicky vzniklým útvarem, nikoli něčím, co by tu bylo „odevždy“, a podobně je tomu s pojmem přírody. Ve své přednášce z roku 1950 s názvem Human law and the laws of nature in China and the West se britský biochemik a sinolog Joseph Needham zamýšlí nad původem pojmu přírodní zákony a nad jeho souvislostí s lidskými právy. Souvislost přírodních zákonů s pojetím lidských práv, jejichž kořen sahá až k úvahám stoiků o lidské přirozenosti, ukazuje, nakolik jsou přírodní zákony, které sehrály rozhodující úlohu při formování přírodních věd v 19. století, spjaty s právním myšlením. Připomínání této souvislosti je důležité proto, že máme sklon chápat přírodní zákony jako síly, které jsou vlastní například fyzikálním jevům jako gravitace nebo pohyb planet po obloze. A uniká nám, že jde pouze o prostředek interpretace těchto jevů. Metafora zákona, aplikovaná na jevy v přírodě, je jevem až novověku. Uvažujeme-li o základním přírodním zákoně, musí tomu předcházet průzkum toho, co je to přírodní zákon. Obojí však v Tyndallově článku o „základním přírodním zákoně“ chybí. Fyzika se v 19. století postupně odpoutává od svého původního filozofického rámce. Teprve ve 20. století ve vrcholných dílech teoretických dochází k návratu fyziky do náručí filozofie, jako je tomu např. ve slavné úvaze Erwina Schrödingera Co je život. Jiným a současným případem je snaha spojit filozofičtější pojetí vědy s popularizačním étosem, jako je tomu v pracích Johna Barrowa (Teorie všeho, Pí na nebesích, Teorie ničeho). S nedávnou obnovou zájmu o Schellingovo dílo (Ideje k filozofii přírody) se začíná vynořovat možnost, že se přírodní vědy nebudou ochuzovat o možnost pohybovat se v rámci, který poskytuje vědám filozofie. A to přesto, že věda nemyslí.

Sepsal: PhDr. Michal Janata