Die Akropolis von Athen

Monografie o athénské Akropoli, kterou napsal profesor na gymnáziu v Karlsruhe Hermann Luckenbach, se řadí do rozsáhlé řady topografické literatury o Athénách a konkrétně o Akropoli. K nejznámějším dílům z novější literatury patří skvělá práce Johna Travlose Bildlexikon zur Topographie des antiken Athen (1971). Podobně jako je tomu v díle Topografie starých Athen (1909) od klasického filologa Františka Groha, je Luckenbachova monografie pokusem, jak prostřednictvím dějin prostorové skladby Athén podat historii tohoto důležitého ohniska antické kultury. Přestože tato kniha sloužila didaktickým účelům v době, kdy ještě klasická filologie tvořila páteř nejen humanitní vzdělanosti, je zpracována s vědeckou akribií. Umělecko-historické a archeologické poznatky jsou propojeny se znalostí řecké literatury, například, když Lauterbach při popisu Erechtheia odkazuje na známý verš z Homérovy Odysseje (VII, 81), když Athéna vstupuje do „pevného domu Erechthea“.

Období hegemonie klasické filologie v soustavě evropského vzdělání, kdy zejména Německo vydalo největší jména oboru, a to zejména Friedricha Nietzscheho, končí s vypuknutím první světové války, která smetla z povrchu zemského představu o vzdělání opřené o znalost staré řečtiny a latiny. Ještě Nietzsche mohl říci v knize My filologové: „Filologie jako věda o starověku přirozeně nepotrvá věčně, její látku lze vyčerpat. Nevyčerpatelné je stále nové přizpůsobování každé doby starověku, poměřování se na něm. Dáme-li filologovi za úkol porozumět prostřednictvím starověku lépe své době, pak je jeho úkol věčný." – To je antinomie filologie: chápali jsme starověk opravdu vždy jen z přítomnosti – a teď máme chápat přítomnost ze starověku? Správněji: z prožitého si člověk vysvětloval starověk a takto získaným starověkem pak oceňoval, hodnotil prožité. Proto je ovšem prožitek pro filologa bezpodmínečným předpokladem – to však znamená: nejprve být člověkem, teprve potom lze být plodný jako filolog.“ Chápat antiku jako východisko k úvahám o současnosti se ještě v době vydání této knihy považovalo ve vzdělaných kruzích jako sine qua non, tedy jako bezpodmínečná podmínka vzdělání. Nemusíme toto stanovisko sdílet, ale uvážíme-li, za jak mnoho vděčí díla dvou největších filozofů 19. a 20. století Friedricha Nietzscheho a Martina Heideggera právě řecké minulosti, pak bychom měli tento postoj alespoň reflektovat.

Sepsal: PhDr. Michal Janata