Über die physikalische und philosophische Atomenlehre

Atomistika není jen otázkou, co je poslední mezí, tedy dále již nedělitelným prvkem, na nějž lze rozložit zkoumanou skutečnost, ale je především formulací modelu jsoucna a můžeme-li být poněkud anekdotičtí, také vzpourou proti antickému přesvědčení o neexistenci prázdna. Leukippovo přesvědčení o tom, že jsoucno se skládá z plnosti a prázdna, je v kontextu řecké předsókratovské filozofie velkou a hlavně originální revoltou, protože řeší eleaty nastolený problém jednoho (jsoucna) a pohybu přesně opačným způsobem než Parmenidés. Když Aristotelés říká ve Vzniku a zániku: „Někteří ze starých myslitelů byli toho názoru, že jsoucí musí být nutně jedno a nehybné: Prázdno totiž není a bez odděleného prázdna nemůže být pohyb a nemůže být ani mnohost, není-li nic oddělujícího“, má tím na mysli eleaty. Výraz κενόν ούκ όν, tedy prázdno není, je velmi důležité tvrzení, které atomisté převrátili v opak. Jak říká Aristotelés v témže spise o kus dál: „Leukippos se však domníval, že má argumenty, které jsou v souladu se smyslovým vnímáním a které neruší ani vznik, ani zánik, ani pohyb, ani množství jsoucen. V tom se shoduje s jevy, ale s těmi, kteří zastávají jedno, se naopak shoduje v tom, že bez prázdna by nebyl pohyb, že prázdno je nejsoucí a že nic jsoucího není nejsoucí; neboť jsoucno v přísném slova smyslu je úplně jsoucí.“ Nejde jen o to, že – jak bylo mnohokrát řečeno – Leukippos se pokusil sloučit neslučitelné, tedy eleatskou filozofii s evidencí lidských smyslů, ale o to, jakým způsobem Leukippovo tvrzení o existenci nicoty profilovalo západní myšlení.

Kdo by čekal, že se přinejmenším na půdorysu této otázky budou odehrávat dějiny atomistiky v podání Theodora Fechnera, prokázal by neznalost obojího. Fechner se nezabývá vlivem původní atomistiky, jejímž prostřednictvím, zejména Epikúra a hlavně Lucretia, Leukippovo originální řešení dávné eleatské otázky neslučitelnosti jsoucna jako jednoho (celku) a pohybu mělo dopad na evropskou filozofii. Ačkoli Fechner rozdělil svou knihu o atomistice na dvě části, jedna pojednává o fyzikální atomistice, druhá o filozofické, vůbec si nepoložil otázku, proč a zda k tomuto rozdělení, které on pokládá za samozřejmé, došlo a zda a jak k tomu antičtí atomisté přispěli. Zakladatel psychofyziky Gustav Theodor Fechner chápal psychologii bez dalšího zdůvodňování jako empirickou vědu postavenou na přírodovědných metodách, jako materialistickou, v jeho očích atomistickou disciplinu, která mu umožňuje náhledy do lidského nitra mechanistickou cestou. Tento dualistický způsob chápání člověka jako průsečíku psychických vloh a fyzikálních sil je jedním ze zdrojů biologismu nebo spíš kvazibiologismu nacionálního socialismu, přestože mezi rafinovaným mechanicismem Fechnera a primitivní ideologičností nacistů je propastný rozdíl. Pro nás je důležité, že Fechnerova atomistika může být dobrou čítankou (i ve smyslu čítankového příkladu) o extrémní podobě vědy. Později představitelé Gestalpsychologie provedli právě v opozici k wundtovským psychologickým atomistům ráznou korekturu tohoto redukcionismu, ale problém zůstal: Jak sloučit ambice vědy vystupňovat svou účinnost s tím, co vědu dělá vědou, s porozuměním tomu, co zkoumá?

Ve Fechnerově době usilovala věda o univerzalitu, která byla dříve vyhrazena metafyzice, proti níž se tato věda domnívala bojovat. Například pokud jde o materialismus, byl si Fechner vědom toho, že materialismus je jen metafyzická hypotéza, na druhou stranu svými dějinami atomistiky dokládá, že se naprosto ahistorickým způsobem pokoušel prostřednictvím účelově přizpůsobeného výkladu atomistiky vybudovat jeden ze svých obřích systémů a to v době, která brzy pod náporem Nietzscheho filozofického kladiva, jež bylo zároveň velejemným skalpelem, na systémy už nevěří. Ale i tak je dobré si položit nad touto knihou otázku, zda byla jen mrtvě narozeným dítětem nebo si z ní můžeme něco odnést i dnes.

PhDr. Michal Janata