Geschichte der Uhrmacherkunst

Friedrich Wilhelm Barfuss podává v této knize dějiny mechanického měření času. Dosud nikdo nepopsal, až na roztroušené zmínky u Lewise Mumforda, specificky moderní průmyslové pojetí času. Mechanické hodiny nejsou jen zařízení na měření času, ale jsou také způsobem rozumění skutečnosti. Měření času, ať už jde o měření gnómonem nebo historicky mladšími „atomovými hodinami“ založenými na rezonanční frekvenci atomů césia, však není ušetřeno paradoxu, protože nikdy nevíme, zda měříme „reálný“ čas, nebo jen konstruujeme veličiny, které ve skutečnosti neexistují. Jan Sokol v knize Rytmus a čas dokonce říká: „Mechanické hodiny denní čas v pravém slova smyslu neměří, nýbrž – moderně řečeno – modelují a nahrazují přísně stejnoměrným údajem mechanickým.“ Přiřazením rytmu k času Sokol čas ztělesňuje, vrací mu onu tělesnou dimenzi, pomíjí však rubato – toto výsostné téma u Josefa Šafaříka – jako subtilnější, výrazově podmíněné změny rytmu.

Barfussův atlas je přehlídkou hodinových mechanismů z doby, která zdaleka nedosahovala tak přesných hodnot při měření času, jakých je dosahováno dnes rezonančními frekvencemi, nicméně zůstává skutečností, že měřením čas konstruujeme, nikoli ho vnímáme. Základem pojetí času jako „měřeného pohybu“ je ono klasické místo z Aristotelovy Fyziky, kde je čas definován jako ἀριθµὸς κινήσεως κατὰ τὸ πρότερον καὶ ὕστερον (Aristoteles, Physica, IV, 219 b 1 – 2), počítaný pohyb ve vztahu „před“ a „po“. Oscilátor mechanických hodin „měří čas“ tím, že vykonává pohyb, který je soustavou převodů sveden do indikace, která je obvykle vyjádřena numericky. Při pohledu na mechanické hodiny tak můžeme dojít k domněnce, že toto soustrojí je ztělesněním slavné definice ze čtvrté části Aristotelovy Fyziky. Dokonce můžeme dospět k domněnce, že měření času tak vykazuje podobnost, pokud se dopustíme této analogie, s foronomickým pohybem, který Leibniz definoval jako motus enim est mutatio spatii, pohyb je totiž změna místa v prostoru. Změnu, kterou podstoupí těleso v prostoru, také můžeme změřit pouze za předpokladu, že známe oba krajní body pohybu tělesa, jež můžeme nazvat jako mutatio, tedy změnu. Čas můžeme podobně měřit jako pohyb, jehož krajními body jsou předtím a potom. Pokud bychom ovšem tuto analogii Aristotelovy definice času s foronomickým pojetím pohybu přijali, pak bychom museli připustit, že se tak dopouštíme spacializace (zprostorovění) času. Každá zobrazitelnost časového údaje takovým zprostorněním je a mechanické hodiny nás tedy nemusejí lákat jen množstvím variant mechanismů, ale především tím, že mění neměřitelnou subtilitu času na měřitelnou.

Sepsal: PhDr. Michal Janata