Le opere di Galileo Galilei

Prvním dílem dvacetisvazkového kritického vydání Galileova díla pod názvem Opere splatil editor, matematik a historik vědy Antonio Favaro svůj dluh vůči původci toho, že se bohatství jevové skutečnosti mělo metodicky redukovat na její matematický jazyk.

V juvenilii Tractatus de elementis, zařazená do prvního svazku Favarova vydání Opere, najdeme rozlišení primárních a sekundárních kvalit, jež se poté v rozvitější formě objeví v pozdním Galileiho díle Saggiatore (1626). Redukce skutečnosti na primární kvality měla dalekosáhlé důsledky, neboť vedla mnohem později k vytvoření pojmu stavu, který umožňuje predikci časového vývoje konkrétního fyzikálního jevu. Studium Galileiho juvenilií nám ukazuje stadium, kdy se ještě nevymanil z aristotelského výkladového modelu světa. Galileo v návaznosti na Aristetolovu nauku o příčinách, resp. příčině – αίτια –, přiřazuje prvkům (elementa) příčinu, kterou Aristoteles definuje ve své Fyzice jako „to, z čeho něco vzniká jako ze složky, tedy kov jako příčina sochy, stříbro jako příčina poháru a jejich rody“, tj. příčinu, jež se později latinsky označovala jako causa materialis (tak ji také nazývá Galileo). Za příčinu vzniku a zániku označuje ve shodě s Aristotelem příčinu, kterou Aristoteles označuje ve Fyzice jako τέλος, to znamená příčinu, která je účelem a cílem, jež se později latinsky označovala jako causa efficiens. Co však už v této juvenilii skutečně odlišovalo Galilea od Aristotela, byl způsob a míra matematizace zkoumaného jsoucna.

V dalším raném pojednání tohoto svazku, v Tractatio prima de mundo se Galileo pokousil včlenit výsledky své experimentální metody do aristotelského obrazu světa. Ještě zde nedošlo k radikálnímu oddělení fyzikálního modelu světa od smyslově uchopené zkušenosti. V Prvním pojednání o světě najdeme výrazné relikty aristotelismu, ovšem nekonečné jsoucno už prolamuje tento uzavřený vesmír: 1) Jsoucno je nestvořené a věčné (ens increatum et sempiternum); 2) Rozprostřené a nestvořené jsoucno (ens sternum et increatum) nemá jedinou konečnou příčinu sebe sama; 3) Nestvořené jsoucno je nekonečné (esse infinitum); 4) Toto nestvořené a nekonečné jsoucno se svobodně rozpíná mimo své hranice (libere et contingenter operari ad extra); 5) Toto nestvořené, nekonečné a svobodné jsoucno by mohlo znovu stvořit nový svět (potuisse de novo creare mundum). Jsoucno tedy Galileo vykládá na jednu stranu jako nestvořené, tedy v souladu s Aristotelem, jenž v Metafyzice říká, že jsoucno je τε και νυν και άει, tedy nyní i odedávna, avšak v rozporu s ním jako nekonečné. Galileův pojem esse infinitum je počátkem infinitizace kosmu, respektive toho pojetí, které označil přední filozof a historik vědy Alexandre Koyré jako „destrukci kosmu a geometrizaci prostoru, tj. jako nahrazení pojmu světa konečného a dobře uspořádaného celku, v němž prostorová struktura ztělesňovala hierarchii dokonalosti a hodnoty, neomezeným a dokonce nekonečným vesmírem, který již nesjednocuje přirozená podřízenost, nýbrž pouze totožnost jeho posledních a základních komponent a zákonů; a jako nahrazení aristotelské koncepce prostoru – diferencovaného souboru míst ve světě – koncepcí prostoru eukleidovské geometrie – bytostně nekonečné a homogenní extenze.“

Sepsal: PhDr. Michal Janata

Kniha je volně dostupná online.