Biblischer Physicus

Termín biblická přírodověda může znít dnešním uším zvláštně. Nejsou to dva navzájem neslučitelné diskurzy? Zakladatelské dílo textové kritiky Jeana Astruca analyzující jednotlivé vrstvy knihy Genesis vyšlo v roce 1753. Jestliže Schmidtovo dílo poměřuje biblí přírodu, pak Astruc se pouští do stratigraficky různorodých hloubek starozákonního textu. V obou případech se jedná o výraz váhy, kterou měla tehdy tato kniha. Nazývala-li se bible ještě před několika generacemi knihou knih, proč je dnes její cena v očích mnoha lidí tak směšně malá? Přitom Písmo uvolněné z pout všeobjímající latiny (a tedy Vulgáty) spoluutvářelo v renesanci novodobé národní jazyky. Je to proto, že se vzdělání instrumentalizovalo, to znamená, že je pouhou služkou praxe, a že naše přítomnost vyžaduje „odškolnění společnosti“, tedy odluku vzdělávacích institucí od státu, po níž volal v 70. letech minulého století Ivan Illich?

Je možné poměřovat zakladatelské dílo textové kritiky a knihu, která se snaží o jakýsi systém přírody na podkladě zjevení? Nese Schmidtovo dílo stopy vědeckosti ve srovnání s textově kritickým přístupem Jeana Astruca? Knihy Starého a Nového zákona, tento mnohovrstevný významový organismus, se utvářely po staletí. Z této skutečnosti povstala novodobá textová kritika, z rozepří o znění biblických pasáží se vyšlechtilo umění interpretovat text v jeho mnohovýznamové struktuře. Směr, jímž se vydal Astruc, založil velkou tradici textové kritiky. Z Astrucových pokračovatelů zmiňme především Imanuela Bekkera, který systemizoval rukopisy do tzv. familiae (rodin) a Karl Lachmanna, který ve svém vydání Lucretia odvodil archetyp. Exegeze nejen bible, ale i klasických děl antiky se stala nutnou podmínkou přiměřeného čtení. Je to podobné jako u typologie posluchačů hudby, kterou nastínil ve svém brilantním muzikologickém opusu Theodor Wiesengrund Adorno. Nejvyspělejší typ posluchače podle Adorna ztělesňuje „strukturální slyšení“, „jeho horizont je konkrétní hudební logika“, zatímco tzv. pouhý „dobrý posluchač“ jenom „číhá na určité momenty“. Astrucovo dílo nám říká, že znalost bible se nezíská jednorázovým čtením, jež pouze „číhá na určité momenty“, ale postupně získávanou schopností interpretace.

Emmanuel Lévinas, který ve svém filozofickém díle velmi originálně spojil fenomenologii a Heideggera s judaismem řekl o Tóře, že je pro každého, kdo se oddá jejímu studiu: „Tedy studium, každodenní cvičení intelektu, a ne jednou daná intuice. Na dosah všem, ale za cenu vytrvalosti a zápasů.“ Cenou za každou dovednost, nutnou k životu, je píle, napnutí duševních a fyzických sil, neustálý zápas o udržení dosaženého a získání ještě nedosaženého. I čtení Bible, podobně jako absolvování např. Školy zběhlosti od Karla Czernyho, tedy vyžaduje vytrénovanou dovednost.

Od 18. století, kdy Jean Astruc odlišil v Genezi místa, kde se Bůh nazývá obecným pojmenováním Elohim od pasáží, v nichž se k němu pisatel obrací vlastním jménem Jahve, se už Pentateuch nepřipisoval Mojžíšovi. Astruc jako zakladatel moderní textové kritiky bible ukázal, že je složená z několika pramenů. Julius Wellhausen pak v 19. století o autorovi nebo autorech těchto textových vrstev hovořil jako o elohistovi a jahvistovi a přidal k němu ještě kněžský kodex (Wellhausen ho nazval Priesterschrift) a pramen Q (z latinského quattuor). Na druhé straně se přírodní vědy nikdy zcela neodpoutaly od svých antických a křesťanských základů, i když tomu, kdo nezná složitě klikatý průběh dějin vědy a jejich filozofické zázemí, zejména Descartesův koncept mathesis universalis, tedy univerzální vědy, se to může zdát hodně vzdálené skutečnosti. Schmidtova kniha Biblischer Physicus může vypadat prima facie jako vědecká či dokonce kvazivědecká marginalita, jenomže zde najdeme mimo jiné řadu cenných lingvistických exkurzů, které jako by předjímaly přístup Friedricha Schleiermachera, jehož interpretační zkoumání zejména Nového zákona (o pár desetiletí po Schmidtovi), se odvíjela z jazykového horizontu. Co napsal kanadský filozof Jean Grondin o Schleiermacherovi, lze plným právem vztáhnout i na Johanna Jacoba Schmidta: „Málokomu jinému byl vlastní smysl pro meze toho, co lze metodizovat, i pro nezbytnost citové divinace v říši interpretace.“ S tím rozdílem ovšem, že Schleiermacher založil silnou a vlivnou hermeneutickou tradici, na kterou tak originálně a působivě navázal Hans-Georg Gadamer v Pravdě a metodě, zatímco Schmidtův pokus dovodit přírodu, uchopitelnou vědeckými paradigmaty, ze zjevení, jehož horizontem je víra, nedošel nijak zvláštního či spíše žádného ohlasu. Nicméně i toto zdánlivě marginální dílo, balancující mezi vědeckou metodou a citovou rezonancí, zaznívá pro trénované ucho jako rajská hudba. Oblast vědecké literatury totiž není jednou pro vždy uspořádaná hierarchická říše, ale spletitý labyrint, k němuž nám žádná Ariadna nedá klubko nití ani jiné navigační vodítko. Možná to zní troufale i pošetile zároveň, ale i Schmidtův Biblický physicus patří do vědy, platí-li Husserlovo tvrzení z Logických zkoumání, že „objektivní trvání má věda jen ve své literatuře, jen v podobě psaných děl má svou existenci.“

Sepsal: PhDr. Michal Janata