Physikalisches Wörterbuch

Mnohasvazkový slovník fyziky, vydávaný v dvacetiletí velkých objevů na poli přírodních věd, je jako každé lexikografické dílo nejen souborem poznatků názvoslovně abecedně seřazených, ale také symptomem doby, kterou můžeme srovnávat s tou „naší“. Nápadný rozdíl mezi dnešními encyklopediemi fyziky a Gehlerovým fyzikálním slovníkem spočívá ve značně širším rejstříku toho, co je do fyziky zahrnuto v tom posledně jmenovaném. Říká-li fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1933 Erwin Schrödinger ve svém slavném díle What is life, že „teprve teď začínáme získávat spolehlivý materiál pro stmelení všech našich poznatků v jeden celek“, pak prozrazuje, že se snaží o pouze technickou jednotu, které se dosahuje, jak říká Immanuel Kant v Kritice čistého rozumu, pouze „nahodile se nabízejícími záměry“. Sbíráme-li poznatky agregací, pak postupujeme čistě rapsodicky, pak to ovšem není věda, ale běžné poznání, protože, jak říká Kant na jiném místě, „co z pouhého agregátu poznání tvoří systém, je architektonika“, jíž se v tomto díle míní „umění vytvářet systémy“. Je jisté, že v době „konce filosofie“ nelze tím spíš chtít od vědy, aby se vztahovala k celku jsoucího, na druhou stranu je stejně nesmyslné na to abdikovat. Chceme-li dostát tomu, čemu Thomas Kuhn říká ve Struktuře vědeckých revolucí „historická ucelenost vědy“, pak musíme být schopni vnímat vědu nejen v širokém spektru jejích dějinných podob, ale také v širokém rejstříku jejích možných příštích forem. Vyjdeme-li ze srovnání Gehlerova slovníku a slavného Schrödingerova zamyšlení nad tím, co je život, zjistíme posun ve vnímání toho, co se ahistoricky nazývá fyzika. Gehlerův slovník napovídá, že se snaží o inventuru dobové vědecké nomenklatury, jejíž ambicí je to, čemu se v Kritice čistého rozumu říká „architektonická jednota“. Je to tedy umění vytvořit systém, rozumem určený „rozsah rozmanitosti.“ Schrödinger, který se jinak v knize Co je život snaží o „architektonický celek“, se pouští do interpretace Kanta. Přestože je Schrödingerovo dílo neseno ambicí promyslet fenomén života v jeho univerzalitě, jsou právě pasáže, jež mají být kritikou Kanta, dokladem toho, jak málo nadání pro interpretaci může mít i takový vědec a navíc skvělý literát jako tento nositel Nobelovy ceny. Tyto „kantovské“ pasáže jeho slavné knihy jsou podobně neschopné pochopit věc, o kterou se interpretačně pokouší, jako to, co napsal Einstein o kvantové fyzice v roce 1952. Einstein psal v dopise Lipkinovi, že mu kvantová teorie „připomíná soustavu bludů mimořádně inteligentního paranoika smíchanou z nesourodých myšlenkových prvků“. To by možná ještě tak potěšilo jeho uklizečku, pokud by byl dostatečně pošetilý, že by se jí pokusil vysvětlit základy relativistické fyziky, nicméně Max Planck, který byl již v té době mrtev, by si byl patrně vědom toho, že toto a podobná neporozumění vyplývají rovněž z přeměny vědy v administrování toho, co dřív bylo předmětem jejího zamýšlení. Můžeme proto jen obdivovat jednotlivá hesla Gehlerova slovníku nikoli proto, že by přinášel nové poznatky, ale protože ty již dosažené zprostředkovává způsobem, který ještě nerezignoval na výklad celku světa.

Sepsal: PhDr. Michal Janata