Der Kampf um einen geistigen Lebensinhalt

Jen málo filozofických textů 19. a 20. století znělo tak výrazně kazatelským (karatelským?) tónem, jako dílo Rudolfa Euckena. Zvláštní literární naléhavost Euckenova díla také přispěla k udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1908. Zápas o duchovní život je jedno z Euckenových nejexcitovanějších děl. Více než filozofií je Euckenovo dílo jako celek spíše filozofující literaturou, proto také dosáhl za svého života takového ohlasu, což je u filozofických děl bez výjimek naprostou raritou. Tento úspěch byl symptomem dobové podmíněnosti Euckenova odkazu. Také v Zápase o duchovní obsah života hájí dávno ztracené a vlastně nikdy nenabyté pozice. „Všeobjímající a nadřazený celek“, kterým byl pro křesťanského člověka Bůh, nemohl mít žádný jiný „světský“ ekvivalent. Tento celek může být pro člověka pouze „pólem“, vůči němuž se vymezuje, nikoli něco, co může být obnoveno. V tomto smyslu je Euckenovým velkým protipólem jeho žák Max Scheler, který ve své fenomenologii hodnot podal hlubokou filozofickou antropologii, v níž je člověka vpojen do systému ontologicky založených hodnot. Eucken zůstává u literárně velmi působivých apelů. Eucken je i v tomto, jako i v celé řadě jiných, spíše apoštolem duchovních hodnot, které ovšem chápe objektivisticky, čímž ovšem přejímá způsob, jakým světu rozuměl či spíše nerozuměl jím tolik kritizovaný naturalismus. Duchovní život nemůže být z povahy sebe samého nikdy obecně sdílenou životní atitudou, vždy je výsadou nemnohých. Jak píše Jean Améry, duch je vždy „nedovoleným luxusem“ a neplatí to jen pro koncentrační tábory, ale pro jakoukoli společnost. Améry tvrdí, že duch „sám sebe vyhlásil v táboře za cosi nepříslušného“, ale duch je nepříslušný i dnes a všude. Třeskutě triumfalistické tóny činí z Euckenovy filozofie jakousi antifilozofii, myšlení zde nahrazuje přání, které zastírá krutou pravdu života.

Sepsal: PhDr. Michal Janata