Bibliofilie a typografické zajímavosti
Především na začátku 20. století vstoupily do obliby tzv. bibliofilské tisky. Výraz bibliofilie, či chceme-li česky knihomilství, označuje lásku ke knihám. To nejen všeobecně, ale v užším významu především lásku ke krásným a tedy často i vzácným či drahým knihám. Od nákladu běžné publikace se bibliofilské vydání liší především v několika ohledech. V malém nákladu, luxusním provedení publikace, snahou vytvořit z knihy harmonický celek a také číslováním jednotlivých svazků. Pro jednotlivé bibliofilské tisky byly často tvořeny zcela nové druhy písma, byly tištěny na luxusním ručním papíře či ručně vázány. Již ve starověku jsou doložení soukromí sběratelé knih, avšak v tomto období berme zřetel na skutečnost, že lidské vědění bylo tehdy uloženo ve formě svitků. Kodexový tvar knihy, jaký známe i dnes, se začal v Evropě používat okolo 4. století našeho letopočtu. V období středověku se na panovnických sídlech a v klášterech pomocí opisů rozšiřovalo vědění ve formě rukopisných děl. Ta však byla velmi drahá. Velkou zásluhu na tom měl pergamen jako psací plocha, ale i dlouhá doba tvorby samotného rukopisu. Se začátkem éry knihtisku v polovině 15. století vyvstal pro tehdejší čtenáře jeden poměrně kuriózní problém. Knihy sice výrazně zlevnily a staly se dostupnějšími pro širší gramotné vrstvy, avšak čtenáři byli přivyklí na opulentní zdobnost rukopisů a na tištěné publikace si ze začátku zvykali poměrně těžko. Z toho důvodu do cca roku 1500 vycházelo spoustu prvotisků, které se snažily napodobit styl rukopisů či se mu přiblížit. Nejčastěji pomocí ručně domalovávaných iniciál či rubrik. Avšak rukopisné tradici se muselo přizpůsobit i písmo prvotisků, které svým vzhledem připomínalo písmo rukopisné. Některá písma, která se využívala již dříve, našla svou podobu i v tištěných publikacích - především textura a bastarda. Na konci 15. století však Aldus Manutius a jiní benátští tiskaři začali tvořit tzv. nová krásná písma, která již měla k rukopisným písmům daleko. Se jménem Manutia je spjat konec období prvotisků a velká zásluha o nástup písma antikvy či využití kurzívy. Zároveň se Aldus zasloužil o ústup velkých a objemných prvotisků ve prospěch menších publikací vydávaných ve větším rozsahu. Těmto jeho publikacím říkáme podle jména jejich typografa Aldinky. Na tohoto tiskaře a jednoho z prvních typografů navázali v období baroka další tiskaři. Baroko přineslo do typografické úpravy knih především kontrast mezi tenkými a tlustými tahy. Značný úpadek typografie knihy přineslo 19. století, kdy došlo k masovému rozšíření knižní produkce. Typografická kvalita ustoupila do pozadí a své udělal rovněž nekvalitní papír, který se již nevyráběl z hader, ale nově z celulózy. Nastalá situace však donutila typografy, aby se znovu začali zabývat možností pozvednutí knižní typografie. Nejvíce se o tuto činnost zasloužil William Morris se svým knižním nakladatelstvím Kelmscott Press. Svou inspirací v renesančním písmolijectví a středověkých rukopisech vytvořil základ pro pozdější rozvoj bibliofilských tisků. V Českých zemích se jako první Morrisem inspirovala Zdenka Braunerová, která je známá výjimečnou typografickou úpravou Pohádky máje od Viléma Mrštíka. Mezi nejstarší české bibliofilie můžeme rovněž zařadit první vydání Babičky Boženy Němcové či Máj Karla Hynka Máchy z poloviny 19. stol. V pozdější době se někteří čeští nakladatelé začali zabývat vydáváním bibliofilských tisků. Mezi ty můžeme zařadit Jana Ottu, Josefa Floriana, Ladislava Kuncíře či Kamilu Neumannovou. Výzdobě bibliofilských tisků se u nás věnovala celá řada známých typografů. Pravděpodobně nejznámější knižní typograf byl Josef Váchal, na něhož se vzpomíná především díky jednomu z nejznámějších bibliofilských děl vydaném pouze v nákladu 11 kusů, a to Šumava umírající a romantická. Velkou zásluhu o rozvoj české typografie měl také Vojtěch Preissig. Kromě grafické úpravy knih se rovněž věnoval tvorbě plakátů, ilustrací či tvorbě exlibris. Vytvořil velké množství typů písem, z nichž jedno máme díky bibliofilskému vydání díla Ludvíka Bradáče Úpravy vazeb knižních uchováno i v Historickém fondu NTK. Čeští bibliofilové v roce 1908 založili Spolek českých bibliofilů, jenž funguje dodnes a v jehož čele zasedali kupříkladu Arno Sáňka nebo Pravoslav Kneidl. Spolek se zabývá především vydáváním bibliofilských publikací či pořádá exkurze a přednášky.
Sepsala: Bc. Jana Vašková
